Plný text
ÚS 455/02
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. L. Š., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Ostravě, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2002 č. j. 22 Ca 288/2001-39 o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Návrhem podaným Ústavnímu soudu osobně dne 2. července 2002 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2002 č. j. 22 Ca 288/2001-39, jímž byly zamítnuty žaloby o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí finančních úřadů ve věci dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty. V podání, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 27. září 2002, stěžovatel spojil s ústavní stížností i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel porušení daného základního práva spatřuje v neuznání nároku na odpočet daně pro neprokázání uskutečnění, resp. přijetí zdanitelných plnění, kdy ze strany správce daně mělo dle něj dojít k porušení základních zásad daňového řízení, jež v důsledku porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení nemohly být zhojeny ani postupem Finančního ředitelství v Ostravě. Za účelem posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Ostravě spis sp. zn. 22 Ca 288/2001, od Finančního ředitelství v Ostravě příslušný správní spis (č. j. 8130/130/2002) a dále si od účastníka i vedlejšího účastníka řízení dle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k předmětné ústavní stížnosti vyžádal vyjádření. Předsedkyně senátu 22 Ca Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 8. srpna 2002 uvádí, že stěžovatel měl možnost domáhat se ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu, této své možnosti využil a soud o jeho žalobě rozhodl dle části páté hlavy druhé o. s. ř., ve znění v předmětné době, a to při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny. Konstatuje dále, že stěžovatel neuvádí ve své stížnosti důvody neposkytnutí dostatečné ochrany jeho právům ze strany soudu, jejím obsahem je polemika se závěry správních orgánů, resp. soudu. K námitce nedodržení zásady dvojinstančnosti správního řízení pak odkazuje na ustanovení § 50 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého odvolací orgán může v rámci odvolacího řízení výsledky daňového řízení doplňovat, odstraňovat vady řízení anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně se stanovením přiměřené lhůty. V daném případě pak účastník řízení před Ústavním soudem neshledal rozsah doplňovaných skutečností tak široký či závažný, aby mohl ohrozit princip dvojinstančnosti daňového řízení a tím porušil i čl. 36 odst. Listiny. Z uvedených důvodů se ve vyjádření navrhuje předmětnou ústavní stížnost odmítnout. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 20. srpna 2002 ohledně neuznání nároku na odpočet daně pro neprokázání uskutečnění, resp. přijetí zdanitelných plnění odkázal na odůvodnění příslušných daňových rozhodnutí, přičemž dále uvedl, že tyto důvody byly sděleny stěžovateli v rámci projednání výsledků daňových kontrol. Finanční ředitelství v Ostravě pro uvedené zastává názor, že předmětná ústavní stížnost se nezakládá na relevantních důvodech, pročež navrhuje její zamítnutí. Dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Krajský soud v Ostravě při posuzování předmětné věci plně respektoval všechny kautely plynoucí z ustanovení části páté hlavy druhé o. s. ř., ve znění v předmětné době, respektoval příslušná procesní ustanovení, ve svém právním názoru k aplikaci § 50 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevybočil z rámce standardních interpretačních přístupů, a konečně svoje rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Reagoval přitom na argumentaci, jež je shodná s obsahem ústavní stížnosti Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny). Namítá-li stěžovatel i dotčení v tvrzených základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 95 odst. 1 Ústavy, nezbývá než v této souvislosti odkázat na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 275/01), dle níž toto ustanovení neobsahuje základní práva a svobody, nýbrž představuje v první řadě ústavní výraz nezávislosti soudů (soudní moci), její vazbu toliko a výlučně na moc zákonodárnou, jakož i výraz oddělenosti moci soudní a výkonné, jako vyloučení možnosti exekutivního normování rozhodovací činnosti soudů. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí byl posouzen jako nedůvodný, a to pro nedostatek naplnění zákonných předpokladů (podmínek) ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí, jakož i návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2003