III. ÚS 460/22

Odůvodnění

1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z ústavních stížností, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu zjistil, že stěžovatelé měli jako cestující zakoupené letenky na lety společností Ryanair DAC a British Airways Plc., které byly zrušeny z důvodu vypuknutí pandemie covid-19. U obecných soudů žalovali zmíněné letecké společnosti o zaplacení ceny letenek, tj. částky 6 719 Kč s příslušenstvím v případě stěžovatelů 1) a 2) a částky 17 955 Kč s příslušenstvím v případě stěžovatelky 3). V průběhu řízení stěžovatelé 1) a 2) vzali žalobu částečně zpět a ve zbytku řízení se po žalované domáhali pouze zaplacení částky 952,20 Kč jakožto úroku z prodlení z částky 6 719 Kč od 7. 4. 2020 do 7. 9. 2021. Žaloba byla nalézacím soudem zamítnuta v záhlaví citovaným rozsudkem a stěžovatelům stanovena povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 8 712 Kč. Stěžovatelka 3) vzala v průběhu řízení svou žalobu zpět zcela, řízení proto bylo nalézacím soudem zastaveno a žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 5 017,20 Kč. K odvolání žalované bylo rozhodnutí nalézacího soudu o nákladech řízení odvolacím soudem v záhlaví citovaným usnesením změněno tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 5 130,40 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 1 364,10 Kč. Obecné soudy dospěly k závěru, že žaloby stěžovatelů byly nedůvodné, neboť letecké společnosti se své povinnosti nahradit cestujícím cenu letenek zprostily zasláním peněz na účet, ze kterého byly letenky zaplaceny, a to přesto, že se jednalo o účet zprostředkovatele letenek.

3. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech namítají, že žaloby byly podány důvodně, neboť náhradu pořizovací ceny letenek obdrželi až po podání žaloby. Úvodem upozorňují, že přes bagatelní povahu sporné částky má spor ústavněprávní rozměr, neboť řešená právní otázka se v důsledku pandemie covid-19 týká mnoha cestujících. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že platba ve prospěch třetí osoby, společnosti, z jejíhož účtu byla rezervace letenek hrazena, měla soluční účinek ve vztahu mezi stěžovateli a leteckými společnostmi. Mají za to, že obecné soudy aplikovaly nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a kterým se zrušuje nařízení EHS 295/91 (dále jen "nařízení 261/2004") v rozporu s jeho zněním a účelem, a to aniž by se obrátily na Soudní dvůr Evropské unie. Obecné soudy se při svém rozhodování nezabývaly otázkou, zda provedení platby na platební prostředek použitý při rezervaci letenek, a nikoli cestujícím, je v souladu s nařízením 261/2004. Dále stěžovatelé namítají, že obecné soudy na případ nesprávně aplikovaly všeobecné přepravní podmínky leteckých společností a nezohlednily rozdílné právní postavení stran sporu. Závěrem namítají, že povinnost hradit náklady řízení přesahuje cenu letenky a je v rozporu s jejich legitimním očekáváním.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že tyto představují zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. V posuzované věci Ústavní soud výše popsané ústavně relevantní nedostatky neshledal. Předně je třeba konstatovat, že předmětem ústavní stížnosti stěžovatelů 1) a 2) je úrok z prodlení v bagatelní výši 952,20 Kč a náklady řízení, v případě stěžovatelky 3) se jedná pouze o náklady řízení. Ústavní soud konstantně judikuje, že již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr, přičemž zásah Ústavního soudu by byl namístě jen ve výjimečných případech [viz např. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 157/16 (N 150/82 SbNU 379), bod 11; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rovněž rezervovaně, neboť problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany. Byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, což v posuzované věci vzhledem k výši nákladů řízení nenastalo, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002).

8. V posuzované věci Ústavní soud neshledal ani kvalitativní hledisko, které by meritorní posouzení věci, navzdory její bagatelní povaze, vyžadovalo. Závěr obecných soudů, že povinnost leteckých společností vrátit cestujícím cenu letenky byla v posuzovaných případech splněna vrácením peněz na účet, ze kterého byly letenky uhrazeny, o čemž byli cestující leteckými společnostmi informováni jednak před zakoupením letenek ve všeobecných přepravních podmínkách, jednak po vrácení peněz prostřednictvím e-mailu, považuje Ústavní soud za udržitelný. Stěžovatelé obecným soudům v průběhu řízení neposkytli žádnou argumentaci, která by tento závěr zpochybňovala. Domnívali-li se stěžovatelé, že se jedná o nejasnou otázku práva Evropské unie, jejíž výklad by měl posoudit Soudní dvůr, měli položení předběžné otázky obecnému soudu navrhnout. Stěžovatelé však položení předběžné otázky v řízení ani nenavrhli, ani na spornost výkladu práva Evropské unie nepoukázali. Výklad práva Evropské unie ze strany obecných soudů není zjevně neudržitelný, svévolný, ani se neodchyluje od ustáleného výkladu Soudního dvora. Za těchto okolností se u Ústavního soudu nelze dovolávat porušení práva na soudní ochranu z důvodu nepoložení předběžné otázky [k tomu viz blíže nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. II. ÚS 3432/17 (N 153/90 SbNU 483)].

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnosti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2022

Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené dvě ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení výše konkretizovaných rozhodnutí tvrdíce, že jimi došlo k porušení jejich základních práv.

2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.

3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelé brojí proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení vydaných ve skutkově obdobných věcech [poskytnutí náhrady pořizovací ceny letenky ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91]. Ústavní soud proto, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.

4. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2022 č. Org. 1/22 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Ludvík David, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností. Řízení o spojených věcech bude vedeno pod sp. zn. III. ÚS 460/22.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2022

Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu