Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) PhDr. J. R. a B) PhDr. H. M., zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2012 č. j. 1 Co 225/2012-32 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2012 č. j. 66 C 70/2012-25, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obou obecných soudů pro údajné porušení čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení výše označených ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelé v postupu obou výše označených obecných soudů, které jejich žalobu neprojednaly a řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastavily. S tímto postupem stěžovatelé nesouhlasí, neboť tvrdí, že v předmětném řízení, v němž se po žalované České republice - Ministerstvu financí domáhali zaplacení 1 000 000, Kč s příslušenstvím, byl uplatněn jejich nárok na "náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny", nikoli, jak jejich žalobu posoudil Vrchní soud v Praze, nárok z titulu ochrany osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku, proto mělo být předmětné řízení od zaplacení soudního poplatku (v projednávané věci v požadované výši 40 000,- Kč) osvobozeno, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1999 Sb., "ať již přímo či analogicky". V této souvislosti stěžovatelé poukazují na závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu sp. zn. II. ÚS 2432/08, ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09 a na judikaturu Obvodního soudu pro Prahu 1 vydanou v řízeních o údajně skutkově a právně obdobných věcech.
Porušení jimi označených základních práv spatřují stěžovatelé v nesprávné úvaze těchto soudů o právní kvalifikaci žaloby stěžovatelů a dále v tom, že jim z podané žaloby byl neodůvodněně vyměřen soudní poplatek. Tím prý tyto obecné soudy odňaly stěžovatelům možnost jednat před soudem a uplatnit tak jejich nárok. II. Jak se zjišťuje z připojených listin, Městský soud v Praze zastavil řízení stěžovatelů (tehdy v procesním postavení žalobců) proti žalované České republice jednající Ministerstvem financí ve věci ochrany osobnosti, podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. pro nezaplacení soudního poplatku. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2012 č. j. 1 Co 225/2012-32 usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil s odůvodněním, že z obsahu spisu sp. zn. 24 C 67/2003 bylo zjištěno, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení 1 000 000,- Kč je nárokem podle § 11 a násl. občanského zákoníku, což mimochodem řečeno takto posoudili i sami žalobci podle obsahu protokolu z jednání před Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2004 ve věci sp. zn. 24 C 67/2003.
III. Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelů, obsahem napadených rozhodnutí i jejich odkazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu, která se podle tvrzení stěžovatelů týká skutkově a právně obdobných věci a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžejní námitkou stěžovatelů k údajně nesprávnému zpoplatnění žaloby stěžovatelů je odkaz na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 2432/08 (N 49/52 SbNU 491) a ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09. Z nich prý vyplývá analogická aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů, z čehož pak následně stěžovatelé dovozují i nutnost analogické aplikace § 11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 4524/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) k námitce, že při uplatňování náhrady za nucené omezení vlastnického práva by soudy měly postupovat analogicky podle zákona č. 82/1998 Sb. (a tím analogicky aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích) konstatoval:
"Pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud v citovaném stanovisku toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zákon o odpovědnosti státu, je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (což je evidentně nárok odlišný) a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zákona o odpovědnosti státu (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem Ústavní soud založil nový nárok pronajímatele na náhradu škody. Ohledně vlastní povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva pak Ústavní soud vychází ze svého názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 1. června 2000 sp. zn. I. ÚS 131/2000 (U 19/18 SbNU 433), podle něhož má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným. Z uvedeného plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze na daný případ aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích. Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, není v rozporu se stěžovatelem uváděnými ústavně zaručenými právy". Výše uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Názor stěžovatelů, že v případě žaloby uplatňující nárok z (nuceného) omezení vlastnického práva je nutné analogicky aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích, a soudní poplatek z takové žaloby nevyměřit, není správný. Rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku netrpí žádným ústavněprávním deficitem. Stejně tak nelze považovat za porušení procesních práv stěžovatelů, jestliže byla výzva k zaplacení soudního poplatku zaslána jen jejich právnímu zástupci, neboť tato otázka byla již řešena v řadě rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 6. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 1597/12, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz), přičemž Ústavní soud dospěl k závěru, že tento procesní postup je ústavně konformní. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu