Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. D. S., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020, č. j. 28 Cdo 3005/2020-191, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 10. 2019, č. j. 35 Co 232/2019-117, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 9. 2019, č. j. 16 C 235/2018-100, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podaná podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh přitom vyplývá, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení o zaplacení částky 13 980 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Stěžovatel se žalobou ze dne 20. 7. 2018 u okresního soudu domáhal uvedené sumy z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že stěžovatel nejprve na základě smlouvy o postoupení pohledávek úplatně od postupitelů nabyl práva na vydání náhradních pozemků a tyto na něj a Mgr. D. S. byly posléze Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem převedeny. Po 12 letech od podpisu této smlouvy byl ale kontrakt prohlášen za neplatný, přičemž se žalovaná Česká republika - podle stěžovatele bezdůvodně - obohatila tím, že se zbavila zákonné povinnosti plnit závazky vůči původním oprávněným a nenahradila stěžovateli investice do pozemku. V březnu roku 2018 přitom stěžovatel zahájil jiné řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3, v němž uplatňoval nárok na vydání částky 13 980 000 Kč z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3 podle okresního soudu doposud neskončilo, a proto okresní soud rozhodl o zastavení řízení konaného před ním, neboť toto je vedeno pro skutkově shodný nárok.
3. K odvolání stěžovatele přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), který rozhodnutí okresního soudu ústavní stížností rovněž napadeným usnesením potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu s tím, že pokračování v řízení brání překážka věci zahájené, neboť stěžovatel oběma žalobami míří ke stejnému cíli a není rozhodné, jak v jednotlivých žalobách hodnotí věc po právní stránce. Krajský soud tedy svůj potvrzující závěr o zastavení řízení založil na zjištěném shodném předmětu obou řízení a na totožném okruhu jeho účastníků.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel totiž podle Nejvyššího soudu nevymezil otázku, která by zakládala jeho přípustnost. I podle Nejvyššího soudu je pro posouzení překážky věci zahájené rozhodná totožnost řízení, která je dána shodou předmětu a jeho účastníků. Předmětem řízení je přitom žalobcem uplatněný procesní nárok odvíjející se od stejného skutku. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom podle Nejvyššího soudu spatřovat především v jednání a následku, který byl jednáním způsoben. Pro posouzení, zda je dána překážka věci zahájené, není přitom významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. V hodnocené věci přitom bude podle Nejvyššího soudu stěžovatelem uplatněný nárok řešen před civilním soudem, jenž se vypořádá s celým nárokem bez ohledu na jeho právní kvalifikaci. Jak nárok z titulu bezdůvodného obohacení, tak nárok z titulu náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá podle Nejvyššího soudu ze skutečnosti, že smlouva o převedení pozemků do vlastnictví stěžovatele a Mgr. D. S. byla prohlášena neplatnou. Tato neplatnost poté vyvolala a má jediný následek - tvrzenou povinnost žalované zaplatit částku 13 980 000 Kč s příslušenstvím. V obou těchto kauzách je proto vedle totožnosti účastníků řízení (v obou případech je žalovanou Česká republika) dána i totožnost předmětu řízení.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud ve stručnosti následující.
9. Především, argumentace stěžovatele se poněkud míjí s podstatou ústavní stížností napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž v napadeném usnesení výslovně uvedl, že v daném řízení tvrzená subsidiarita bezdůvodného obohacení ve vztahu k odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. řešena být nemohla, protože primárně musela být vyřešena otázka (ne)existence litispendence jako jedné z podmínek řízení. Protože zde překážka věci zahájené dána byla, řízení muselo být zastaveno.
10. S odůvodněním ústavní stížností napadených rozhodnutí se rovněž míjí stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), neboť stěžovatel nevysvětluje, jak by v jeho věci měly obecné soudy jakožto orgány státu upřednostňovat Českou republiku a nerespektovat rovnost účastníků. Doposud ostatně nebylo o stěžovatelově nároku proti České republice rozhodnuto a je tedy otázkou, z čeho stěžovatel dovozuje, že nemá reálnou možnost uplatnit svůj nárok vůči státu. V řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, bylo totiž - zjednodušeně vyjádřeno - pouze stanoveno, že o stěžovatelem uplatněném nároku se v souladu se zákonem povede to řízení, které bylo zahájeno jako první.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu