III. ÚS 484/16

Odůvodnění

1. Stěžovateli bylo dne 4. 12. 2015 prostřednictvím datové schránky doručeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2015, č. j. 9 Co 610/2015-104. Toto usnesení stěžovatel napadl podáním označeným jako "Dovolání, ústavní stížnost, žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta", které bylo doručeno Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku dne 4. 2. 2016. Okresní soud ve Frýdku-Místku následně předmětné podání postoupil mj. Ústavnímu soudu, kterému bylo podání stěžovatele doručeno dne 11. 2. 2016.

2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.

4. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

5. V nyní posuzované věci stěžovatel brojí svým návrhem proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2015, č. j. 9 Co 610/2015-104. Jak stěžovatel sám uvádí ve své ústavní stížnosti, bylo mu toto rozhodnutí doručeno prostřednictvím datové schránky dne 4. 12. 2015, což bylo ověřeno též dotazem u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Tímto dnem tedy stěžovateli počala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti, jež marně uplynula dne 4. 2. 2016, když ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu postoupena (a zároveň doručena) až dne 11. 2. 2016. Ústavní soud proto posoudil návrh stěžovatele jako opožděný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 72 odst. 3 téhož zákona. 6. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel podal svou ústavní stížnost dne 4. 2. 2016 prostřednictvím soudu prvního stupně. To proto, že tento postup stěžovatele je v rozporu s ustanovením § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom již ve svém usnesení ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 867/07, vyloučil, že by mohla být za včas podanou považována ústavní stížnost zaslaná jinému státnímu orgánu než Ústavnímu soudu, a to vzhledem ke znění ustanovení § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nehledě na to, že neexistuje žádné, byť i jen analogicky použitelné ustanovení právního řádu České republiky, z něhož by bylo vyvoditelné, že ústavní stížnost lze podat včas prostřednictvím obecného soudu. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na to, že již mnohokráte judikoval, že součástí soustavy těchto soudů není a že řízení před ním je řízením zcela samostatným, které není pokračováním procesu realizovaného uzavřeně v soustavě soudů obecných (viz také usnesení ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2898/07, nebo ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 3048/07, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z výše uvedeného je patrno, že ústavní stížnost byla podána opožděně. 7. S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout. Týmž výrokem rozhodl Ústavní soud totožně také o návrzích stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, neboť se jedná o návrhy akcesorické, které sdílí osud ústavní stížnosti. 8. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud uvádí, že i v případě, že by ústavní stížnost byla podána v zákonem stanovené lhůtě, by tato nesplňovala zákonné podmínky pro projednání před Ústavním soudem, a tedy by musela být Ústavním soudem odmítnuta. Podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž platí, že fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem. Stěžovatel však zákonem předepsanou podmínku povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem nesplnil, a to přesto, že si jí musel být vědom. V minulosti se totiž na Ústavní soud obrátil s desítkami podání, při jejichž projednání (vyřízení) byl o povinném zastoupení advokátem opakovaně poučen výzvou k odstranění vad podání, popř. v rámci odůvodnění usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1767/15, ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1511/15, ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3858/14, ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 989/14, nebo ze dne 7. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 28/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud již v minulosti ústavní stížnosti stěžovatele, kdy tento v době jejich podání nebyl zastoupen advokátem, odmítl pro neodstraněné vady podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to aniž by stěžovatele zvlášť vyzýval k jejich odstranění a poučoval jej o následcích nesplnění takové výzvy. Tak tomu bylo např. ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto usneseními sp. zn. III. ÚS 2218/15 ze dne 12. 8. 2015 nebo sp. zn. IV. ÚS 3111/15 ze dne 23. 11. 2015.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2016

Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu