Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2012 č. j. 30 Cdo 1606/2012 - 86, spojené s návrhem na zrušení ust. § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. prosince 2012, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 2. ledna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 412 000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání jeho osoby pro trestný čin pohlavního zneužívání dcery, neboť rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 3 T 155/2008 - 339, který nabyl právní moci dne 16. dubna 2009, byl zproštěn obžaloby. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nárok v ní uplatněný neuznává a uvedla, že u ní žalobce dne 15. října 2009 (dopisem ze dne 5. října 2009) uplatnil v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 155/2008 mimo jiné nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč, z níž mu bylo uhrazeno 88.000,- Kč. Její stanovisko mu bylo doručeno dne 28. května 2010, avšak žaloba byla podána u soudu až dne 13. srpna 2010, takže uplatněný nárok je promlčen. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. srpna 2011 č. j. 10 C 119/2010-42 byla žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 412.000,- Kč s přísl., která měla žalobci vzniknout v souvislosti s nedůvodně vedeným trestním a vazebním stíháním, zamítnuta. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2012 č. j. 22 Co 526/2011-60 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. srpna 2011 č. j. 10 C 119/2010-42 potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. října 2012 č. j. 30 Cdo 1606/2012 - 86 jako nepřípustné odmítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vedle nemajetkové újmy utrpěl i škodu na zdraví, kdy mu byl diagnostikován posttraumatický stresový syndrom. Přestože nárok na náhradu nemajetkové újmy a nárok na náhradu škody na zdraví představují dva vedle sebe stojící samostatné nároky, nejednalo se v daném případě o škodu na zdraví fyzickém, nýbrž škodu na zdraví psychickém. Hranice mezi nemajetkovou újmou a škodou na duševním zdraví je, uvádí stěžovatel, velice tenká, přičemž bez odborných lékařských znalostí je v podstatě vyloučeno objektivně posoudit, kdy jde o "pouhou" nemajetkovou újmu, a kdy již došlo ke škodě na zdraví. Stěžovatel uvádí, že měl snahu modifikovat svou žalobu v tom směru, aby byl posouzen jeho nárok na náhradu škody na zdraví. Tento postup však ze strany soudu prvního stupně nebyl připuštěn. Z uvedeného důvodu prý došlo ke zkrácení stěžovatele na jeho právech. Stěžovatel namítá, že ze strany soudů nebyla připuštěna jeho argumentace, že k počátku běhu promlčecí doby mohlo dojít později, než dnem právní moci zprošťujícího rozsudku. Městský soud v Praze dokonce tyto úvahy stěžovatele označil za "zcela nepřípadné", aniž by se jimi jakkoli blíže zabýval. Takovýto postup - a tedy prolomení "poslední" hranice počátku běhu promlčecí doby, kterou představuje den právní moci zprošťujícího rozsudku - je přitom v souladu s příslušnou judikaturou možný. V tomto směru poukazoval stěžovatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010 sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, jehož aplikace však byla ze strany dovolacího soudu v daném případě vyloučena, neboť uvedené rozhodnutí hovoří o náhradě škody a nikoli o náhradě nemajetkové újmy.
Stěžovatel poukazuje na to, že aktuální judikatura obsahuje i rozhodnutí, které připouští, že k počátku běhu promlčecí doby může dojít i po právní moci zprošťujícího rozsudku též v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2011 sp. zn. 30 Cdo 96/2011, pokud nemajetková újma poškozeného vznikla po doručení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, nastává později (rozuměj později než dnem doručení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání) i vědomost poškozeného o nemajetkové újmě způsobené v důsledku trestního stíhání, a tím i později počíná běžet promlčecí doba. Závěry uvedeného rozhodnutí jsou prý přímo aplikovatelné na daný případ, neboť stěžovatel v souvislosti s vedeným trestním stíháním neutrpěl nemajetkovou újmu jen v průběhu tohoto řízení (vlastním řízením), ale utrpěl i další nemajetkové újmy postupem času. Bezprostředně po skončení trestního stíhání pociťoval stěžovatel úlevu a zdálo se, že věci se "vracejí do starých kolejí", postupem času se však musel začít potýkat s dalšími potížemi zejména v důsledku narušení sociálních vazeb, čímž utrpěl další nemajetkové újmy.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel formálně napadá a domáhá se zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že brojí i proti postupu soudů nižších instancí.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, jako tomu bylo právě v nyní projednávané věci, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Pokud jde o postup soudů nižších instancí v předmětné věci, Městský soud v Praze se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na danou věc je třeba aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., a dovodil, že uplatněný nárok je promlčen. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, z jakého důvodu dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nárok žalobce je promlčen, vyjádřil se rovněž k žalobcově námitce rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy i ke vztahu zákona č. 82/1998 Sb. k občanskému zákoníku. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel též návrh na zrušení ust. § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 2 písm. a), event. ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu