ÚS 497/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. D., zastoupeného JUDr. Z. D., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2000, sp. zn. 1 Co 28/2000, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. srpna 1999, sp. zn. 16 C 97/97, mimo ústní jednání dne 25. 10. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2000 (1 Co 28/2000-145) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. srpna 1999 (16 C 97/97-120) a tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a současně také obdobné právo plynoucí z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak - stručně shrnuto - tím, že obecné soudy dospěly "k nesprávným a necitlivým závěrům" a nadto "nerespektovaly zásadu, že ukládaný způsob odstranění následků musí vždy odpovídat obsahu, formě i rozsahu neoprávněného zásahu". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud jím napadená rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Výrokem odvolacího soudu (čtvrtým odstavcem enunciátu rozsudku) byl sice zamítnut stěžovatelův návrh na připuštění dovolání, přesto však cesta k dovolacímu soudu byla otevřena v intencích ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., byť o přípustnosti dovolání, z hlediska zákonem stanovených důvodů, byl rozhodoval dovolací soud sám.
Podle zjištění Ústavního soudu však stěžovatel naznačeného procesního postupu nevyužil a dovolání nepodal (č. l. 7 spisu Ústavního soudu), a tím ve smyslu ustálené rozhodovací praxe (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 224/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15., č. 98, Praha 2000) jako nevyčerpáním všech procesních prostředků, které zákon o ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona), založil důvod její nepřípustnosti (§ 75 odst. 1 zákona).
O nepřípustné ústavní stížnost bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. října 2000