Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky Městské části Praha 2, nám. Míru 20, [PSČ obec] 2, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2007 č. j. 30 Co 386/2007-86, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, ústavní stížností se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze. To dle obsahu návrhu v části, v níž v odvolacím řízení změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. května 2007 č. j. 17 C 219/2005-58 ve výroku o věci samé ohledně částky 12.370,75 Kč tak, že v tomto rozsahu se žaloba (navrhovatelky) zamítá. Jak se podává z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, citovaný výrok podložil odvolací soud argumentací spočívající v tom, že v daném případě šlo o vztah upravený toliko příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, pročež nebylo možno vedle zákonných úroků z prodlení sjednat i smluvní úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku). Od právního názoru obvodního soudu se odvolací soud odchýlil v tom směru, že (ve smyslu jazykového vyjádření) jednoznačné ujednání mezi stranami smlouvy o smluvních úrocích z prodlení nelze dle něj s poukazem na § 35 odst. 2 občanského zákoníku vykládat jako ujednání o smluvní pokutě. Navrhovatelka ve svých stížnostních bodech s těmito rozhodovacími důvody nesouhlasí, když výkladu smluvně projevené vůle podle jejího názoru svědčí vyvození závěrů odlišných; totiž takových, že je co do jejího obsahu možno projevenou vůli účastníků smlouvy posoudit jako ujednání o smluvní pokutě, z čehož se následně patří vyvodit i závěr o přisouzení částky odpovídající zamítnuté části jejího žalobního návrhu. Vycházeje z tohoto svého přesvědčení, navrhovatelka tvrdí, že tímto výkladem právních předpisů, resp. právního úkonu došlo ze strany Městského soudu v Praze k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě a porušení čl. 90 odst. 1 věty první Ústavy ČR. Z toho důvodu se domáhá, aby Ústavní soud v záhlaví označený rozsudek nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Porušení práv, jichž se navrhovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. S jejími námitkami uplatněnými již před odvolacím soudem se Městský soud v Praze řádně vypořádal, pročež na odůvodnění jeho rozsudku postačí jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, odkázat. Dle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jak plyne z jeho judikatury, kterou Městský soud v Praze náležitě reflektoval, Ústavní soud v mezích tohoto ustanovení a v intencích zásady vigilantibus iura zastává stanovisko, že "vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při výkladu relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s jazykovým projevem. Jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze proto jen takto vykládat; nelze však výkladem již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat" (nález sp. zn. III. ÚS 104/04, obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 817/07 ze dne 10. srpna 2007). Z mezí tohoto přístupu Městský soud v Praze při posouzení předmětného smluvního ujednání jakkoliv nevykročil. Při svém (hodnotícím) úsudku se pohyboval v rámci argumentačního pole vymezeného konkrétními relevantními okolnostmi, tj. jazykově vyjádřeným obsahem smlouvy, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší tento úsudek bez dalšího "přehodnocovat". O aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě tudíž evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další), ani potom o interpretaci ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07). V důsledku toho posoudil Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2008
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu