Plný text
ÚS 539/98-17
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. V.S., zastoupeného JUDr. T.S., proti opatření vyšetřovatele Policie ČR ze dne 6. října 1998, ČVS: ÚVV-7/20, sdělení obvinění, a proti opatření vyšetřovatele Policie ČR ze dne 17. prosince 1998, ČVS: ÚVV-7/20, t a k t o :
Návrh se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 22. prosince 1998, se stěžovatel domáhá zrušení opatření vyšetřovatele Policie ČR ze dne 6. října 1998, ČVS: ÚVV-7/20, sdělení obvinění, a opatření vyšetřovatele Policie ČR ze dne 17. prosince 1998, ČVS: ÚVV-7/20, jimiž se cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 8, 14, 40 a 42 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jelikož stěžovatel předložil Ústavnímu soudu vadnou plnou moc, byl dne 14. ledna 1999 vyzván k předložení řádné plné moci. Poté, co výzvu nebylo možno stěžovateli doručit na adresu uvedenou v ústavní stížnosti, vyzval dne 8. února 1999 Ústavní soud právního zástupce stěžovatele k oznámení adresy, na níž je možné doručovat stěžovateli písemnosti. Tento sdělil v podání ze dne 10. února 1999 adresu shodnou s adresou uváděnou v ústavní stížnosti. V situaci, kdy Ústavní soud nebyl sto doručit písemnosti stěžovateli na adresu uváděnou jeho právním zástupcem, vyzval k odstranění vad plné moci dne 15. března 1999 právního zástupce stěžovatele. Řádná plná moc byla posléze předložena Ústavnímu soudu dne 24. března 1999. K věci samotné bylo z ústavní stížnosti a jejích příloh zjištěno následující: Dne 6. října 1998 bylo vyšetřovatelem Úřadu vyšetřování pro ČR Policie ČR vydáno opatření ČVS ÚVV-7/20-97, jímž bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného činu podle § 255 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák. Podáním ze dne 17. prosince 1998, ČVS: ÚVV-7/20-97, bylo vyšetřovatelem Úřadu vyšetřování pro ČR Policie ČR opětovně právnímu zástupci stěžovatele JUDr. T.S. zasláno předmětné sdělení obvinění. III. ÚS 539/98-18
Zákonným předpokladem podání ústavní stížnosti je, kromě jiného, dodržení lhůty 60 dnů, jež počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a dále vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pakliže ústavní stížnost brojí proti porušení kautel přípravného řízení, nutno ve vztahu k těmto námitkám konstatovat nevyčerpání procesních prostředků k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, za něž nutno považovat postup státního zástupce dle § 167 tr. ř. Stěžovatel se v ústavní stížnost v této souvislosti zmiňuje o návrhu na postup dle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., případně na postup dle § 174 odst. 1, 2 tr. ř. ze dne 30. listopadu 1998 adresovaném Úřadu vyšetřování pro ČR, Policie ČR (a zároveň uvedený návrh připojuje jako přílohu), aniž by tvrdil, že uvedený návrh byl postoupen státnímu zastupitelství, jež následně rozhodlo dle § 167 tr. ř. Nadto je potřeba uvést, že Ústavní soud se při rozhodování o porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity. Z uvedeného vyplývá, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle tr. ř. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 1999
JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj