ÚS 553/99
Ústavní soud rozhodl dne 15. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. září 1999, čj. 10 Ca 155/99-22, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. února 1999, čj. 4098/110/1998, a rozhodnutí Finančního úřadu v Písku č. 135/1998 ze dne 8. června 1998, čj. 43900/98/097910, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. září 1999 (10 Ca 155/99-22) a spolu s ním též rozhodnutí správních orgánů (Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. února 1999, čj. 4098/110/1998, a Finančního úřadu v Písku č. 135/1998 ze dne 8. června 1998, čj. 43900/98/097910) a tvrdil, že označené orgány státní moci svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že správce daně mu dodatečně zvýšil za rok 1996 příjmy ve dvou případech o celkovou částku 152.000 Kč, a že toto nesprávné rozhodnutí správního orgánu obecný soud rozhodující v režimu správního soudnictví, zamítnuv jeho žalobu, ponechal nedotčeno. Aniž by svá tvrzení co do porušení ústavně zaručeného práva blíže rozvedl, v polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu (odůvodněním jeho rozhodnutí) navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obou orgánů veřejné moci (viz vpředu) zrušil. Ústavní stížnost je nedůvodná (neopodstatněná). Za okolností naznačených vpředu míří stěžovatelovy námitky vůči věcné správnosti, příp. vůči legalitě rozhodnutí, které stěžovatel ústavní stížností napadá, především pak vůči rozhodnutí obecného soudu; zde však stěžovatel přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přezkum takového druhu, o jaký stěžovatel usiluje, do pravomoci Ústavního soudu nespadá, leč by pro takovou jeho ingerenci do jurisdikce obecných soudů byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); ony zvláštní podmínky, jichž se ostatně stěžovatel ani nedovolává, však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly, zejména když ani z obsahu ústavní stížnosti ani z odůvodnění jí napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci není patrno, že by správní orgán protiústavním způsobem překročil rámec správního uvážení, příp. meze zákonem připuštěného soudního přezkumu, nehledě již ani k tomu, že s obsahově shodnými námitkami stěžovatele se obecný soud zcela dostatečně a zákonem vyžadovaným způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) ve svém rozhodnutí vypořádal. Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou těchto důvodů, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. února 2000