ÚS 561/05
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem v Praze 2, Lublaňská 40, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2005, sp. zn. 5 As 10/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2003, sp. zn. 4 Cad 72/2003, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak na základě výzvy Ústavního soudu - po odstranění formální vady v zastoupení - splňovala formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2005 (5 As 10/2004-32) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2003 (4 Cad 72/2003-16) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, a to tím - stručně shrnuto - že nebyl správním orgánem poučen o možnosti podat proti správnímu rozhodnutí správní žalobu, v důsledku čehož podal správní žalobu opožděně. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2005 (5 As 10/2004-32) byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2003 (4 Cad 72/2003-16), kterým byla odmítnuta jeho žaloba podle § 46 odst. 1 písm. b) zák. č. 150/2002, soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen soudní řád správní), z důvodu jejího opožděného podání. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zmeškání lhůty nebylo způsobeno nesprávným poučením ani nezákonným poučením žalovaného správního orgánu (Magistrátu hlavního města Prahy), neboť ze správního řádu (zák. č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jímž se při vydání rozhodnutí řídil, nevyplývá povinnost poučovat o opravných prostředcích, které stojí mimo sféru správního řízení, totiž o možnosti podat žalobu podle soudního řádu správního. S uvedeným konstatováním se ztotožňuje i Ústavní soud. Správní soudy, stejně jako předtím žalovaný správní orgán, postupovaly v souladu se zákonem a nelze jim proto pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci (v daném případě správních soudů), nic vytknout. Ve správním řízení totiž rozhodují správní orgány v zákonech stanovených případech v oblasti veřejné správy a naplňují tím své cíle v oblasti jim svěřené působnosti. Správní řízení je ukončeno nabytím právní moci správního rozhodnutí a obecný procesní předpis (správní řád) poučovací povinnost o možnosti podání správní žaloby neobsahuje, neboť v takovém případě by soudní řízení bylo pokračováním řízení správního. Soudní přezkum správních rozhodnutí však představuje nezávislé stádium, jehož účelem je kontrola veřejné správy, a které je upraveno jiným procesním předpisem (soudním řádem správním). Správní orgány proto poučovací povinnost o možnosti podání správní žaloby nemají a ani mít nemohou.
Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2006