Plný text
ÚS 571/01
Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele A., zastoupeného JUDr. P.M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2001, č. j. 23 Co 286/2001-138, a Okresního soudu v Kladně ze dne 11. dubna 2001, č. j. 19 C 182/99-125, t a k t o :
Návrh se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel, který se domáhal zrušení výše uvedených rozsudků, odůvodnil ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení soudy obou stupňů jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily základní práva, zaručená mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že pochybení spatřuje zejména v hodnocení úkonů, z nichž žalobce dovozoval své nároky, v hodnocení všech provedených důkazů a v tom, že se soudy nevypořádaly s chybami a nedostatky skutkových zjištění. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 19 C 182/99 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2001, č. j. 23 Co 286/2001-138, zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. V řízení, v němž uplatnil žalobce mzdový nárok, soudy obou stupňů hodnotily důkazy v souladu s § 132 občanského soudního řádu, odvolací soud se pak ve svém rozhodnutí a jeho vyčerpávajícím odůvodnění vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 19 C 182/99-125, když také správně aplikoval ustanovení § 10 odst. 2, § 242 odst. 1 a § 243 odst. 4 zákoníku práce, na základě nichž konstatoval povinnost žalovaného vůči žalobci. S ohledem na výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným, a proto dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2002