Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2009 č. j. 21 Co 412/2009-278, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v řízení o vypořádání společného jmění manželů, a to s odůvodněním, že jím bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2009 č. j. 14 C 196/2004-258 bylo vypořádáno rozvodem zaniklé společné jmění žalobkyně M. K. a žalovaného stěžovatele, a to mimo jiné tak, že žalovanému byla do individuálního vlastnictví přikázána budova čp. [č.p.] (rodinný dům) na parcele st. 327. Soud prvního stupně neakceptoval obranu žalovaného, že tato nemovitost netvořila součást společného jmění, neboť ji zbudovali jeho rodiče a pakliže mu ji poté darovali ústní smlouvou, je pro nedostatek formy neplatná. Stejně tak nepřijal tvrzení stěžovatele, že předmětem společného jmění byla "hodnota členských práv a povinností souvisejících s družstevním bytem" dcery účastníků Ž. H. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 č. j. 21 Co 412/2009-278 závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, a na základě další právní argumentace jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně znovu odůvodnil úsudek, že soudy chybně hodnotily důkazy a dospěly k nesprávnému závěru, že rodinný dům je součástí společného jmění manželů, a nadále je rovněž přesvědčen, že hodnota členských práv k družstevnímu bytu do společného jmění manželů naopak patřila.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ve skutkové rovině pak může být posouzena pouze otázka, zda hodnocení důkazů není zatíženo zjevným logický omylem, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu v provedených důkazech, a zda učiněné závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu".
K tomu se dodává, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je zde významné potud, že právě tak je tomu v dané věci. Posuzovaná ústavní stížnost totiž představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů a v ní obsažená argumentace nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní; oproti tomu stěžovatel očividně (a nepřípustně) očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí přezkumu z pozice běžné instanční (opravné) instance. Absence ústavněprávně relevantních námitek však sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelova zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným. Již jen nad tento rozhodný rámec lze poznamenat, že metodika, kterou obecné soudy zvolily k posouzení okolností provázejících stavbu rodinného domu pro účely určení vlastníka, odpovídá - prima facie - ustáleným názorům soudní praxe i doktríny, a rovněž závěry, vyslovené k důsledkům pořízení družstevního bytu pro dceru účastníků, jsou racionálně a obhajitelně odůvodněny; ani jedno ani druhé nelze jakkoliv spojovat se "svévolí" či jiným pochybením, jež by implikovalo ústavní nonkonformitu ve smyslu kolize s principy tzv. spravedlivého procesu (viz výše), jehož se stěžovatel dovolával.
Tím je výše předznačený závěr, že stěžovatelova ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu