Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem [adresa] 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012 č. j. 23 Co 286/2012-107 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 3. 2012 č. j. 42 C 164/2011-71, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v jeho občanskoprávní věci.
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 21.000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu tvrzené odpovědnosti státu za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem; k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obdobně jako v řízení před obecnými soudy polemizuje se závěry obecných soudů, jejichž rozhodnutí považuje za rozporná se zásadami spravedlivého procesu. Setrvává především v přesvědčení, že vadným zahájením trestního stíhání osob vykonávajících funkce statutárních orgánů společnosti Joint Invest Action mu bylo znemožněno domáhat se náhrady škody, již mu způsobili, a to bez ohledu na to, že v konkurzním řízení, vedeném na majetek této společnosti, svoji pohledávku za společností uplatnil.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Určující pak v dané věci je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, ve významné míře identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě usneseními sp. zn. III. ÚS 1649/07 ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1157/08 ze dne 16. 10. 2008 a především sp. zn. III. ÚS 4074/12 ze dne 28. 2. 2013 (dostupnými z http://nalus.usoud.cz a citovanými navazující judikaturou), kterými byly ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuty.
To je významné potud, že tam vyslovené závěry - jmenovitě ohledně omezení možnosti objektivizovat výši škody, jež nastává zásadně, a je typově vlastní procesní situaci doposud neskončeného konkurzního řízení - se uplatní i v dané věci, neboť zde není důvodu se od nich jakkoliv odchýlit.
Patří se pak konstatovat, že napadená rozhodnutí nelze kvalifikovat ani jako "svévolná" či excesivní, jestliže obecné soudy svá rozhodnutí určitým způsobem odůvodnily, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné.
Je proto namístě úsudek, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a výše předjímané hodnocení jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno.
Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu