Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným R.T., zast. JUDr. S.M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 327/01, ze dne 26. 6. 2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 101 T 290/2000, ze dne 24. 4. 2001, takto:
Výrok
Návrh se odmítá . O d ů v o d n ě n í :
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se navrhovatel domáhal zrušení usnesení (nesprávně v návrhu uveden rozsudek) Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 327/01, ze dne 26. 6. 2001 a s ním spojeného rozsudku Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 101 T 290/2000, ze dne 24. 4. 2001. To s tím, že vydáním obou napadených rozhodnutí byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), v čl. 1 Ústavy ČR a v čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále Úmluva).
V projednávané věci byl navrhovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Skutkově šlo o to, že dne 21. 7. 2000 na chodbě domu kde bydlí napadl jiného člověka a způsobil mu zranění. V řízení před obecnými soudy potom bylo odvolání navrhovatele nadřízeným soudem zamítnuto.
V rámci návrhu podaného k Ústavnímu soudu se navrhovatel dovolával porušení svých základních práv již shora označených, když jejich zasažení spatřoval v tom, že nebyly obecnými soudy akceptovány jeho návrhy na doplnění dokazování, nebyly zmíněny rozpory ve výpovědích poškozeného a nesprávné vyhodnoceny provedené důkazy. Takto dle názoru navrhovatele mělo být zasaženo jeho základní právo, kterým je právo na spravedlivý proces obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1, 2 písm. d) Úmluvy.
K podanému návrhu se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení. V něm uvedl, že uvedené námitky byly navrhovatelem uplatněny již v řízení před obecnými soudy, a to v rámci jeho odvolání. Na tyto námitky také odvolací soud reagoval, což také vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí. I v podaném vyjádření poukázal na hodnocení věrohodnosti výpovědi navrhovatele i poškozeného, upozornil na lékařské zprávy o zranění poškozeného (včetně znaleckého posudku), zabýval se i smyslem a potřebností dalších navrhovaných důkazů (zejména výslech strážníků Městské policie, kteří se na místo incidentu dostavili zjevně až po jeho skončení). S poukazem na uvedené i na odůvodnění napadeného rozhodnutí potom Krajský soud v Ostravě navrhl ústavní stížnost zamítnout.
KSZ se přípisem ze dne 17. 10. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Po zvážení všech shora uvedených skutečností, argumentace vedené obecnými soudy i navrhovatelem, dospěl Ústavní soud, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Především nutno opakovaně připomenout, že Ústavní soud není součástí obecných soudů a do jejich činnosti (rozhodování) může zasáhnout pouze a jenom tehdy, pokud by takto bylo zasaženo do základních práv jednotlivých účastníků řízení před obecnými soudu. K takovému postupu v projednávané věci Ústavní soud důvod nevidí. Obecné soudy v dané věci zjistily skutkový stav a nalezené důkazy hodnotily způsobem, který odpovídá zákonu (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu). Reagovaly i na výhrady navrhovatele a jejich argumentace i v tomto směru je přiléhavá a přesvědčivá. V tomto směru je na místě zopakovat, že další navrhované důkazy odmítl z důvodů, které rozumně a odpovědně vysvětlil (jako především zjevně nadbytečné), princip rovnosti účastníků zasažen nebyl. Dokazování provedl v rozsahu, který mu umožnil objektivně rozhodnout a nelze ani přisvědčit navrhovateli v tom, že mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením došlo k extrémnímu rozporu (k výpovědi poškozeného do tzv. zápisu o podání vysvětlení nejde o důkaz, který by mohl soud vůbec použít - § 158 odst. 4 tr.ř.). Je na místě uzavřít, že obecné soudy v dané věci jednaly v souladu se zákonem a jejich postup i následná rozhodnutí nelze tak označit za nezákonná, tím méně protiústavní, a to ani z hledisek navrhovatelem namítaných.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2002
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu