Plný text
ÚS 598/01
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 10. února 2004 ve věci navrhovatelů 1) S. D., a 2) Ing. A. D., zastoupených JUDr. O. K., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2001 č. j. 16 Co 230/2001-127, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Navrhovatelé se cestou ústavní stížnosti domáhali zrušení rozsudku soudu II. stupně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, týkající se povinnosti žalované vyklidit označený byt. Uvedli, že se postupem a rozhodnutím soudu cítí dotčeni v právu zakotveném v čl. 4 odst. 1 a 2, v čl. 11 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 95 Ústavy České republiky, dále pak, že proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2001 č. j. 16 Co 230/2001-127 podali také dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. K ústavní stížnosti musí být přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu ústavní stížnosti a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 28 Cdo 2265/2001-149 bylo zjištěno, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání proti rozsudku soudu II. stupně toto dne 18. prosince 2003 zamítl s odůvodněním, že je třeba napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za věcně správné. Proti usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost nesměřuje. S ohledem na uvedené, na výše citovaná ustanovení zákona o Ústavním soudu, byl návrh, nesměřující proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně tvrzeného práva stěžovateli poskytuje a jehož petitem je Ústavní soud vázán, jako nepřípustný odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. února 2004