ÚS 601/99
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného JUDr. O. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 1999, sp. zn. 42 Co 773/99, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 1999 (42 Co 773/99-52) a tvrdil, že zmiňovaný obecný soud svým rozhodnutím "porušil Ústavu ČR v čl. 89 odst. 2", neboť v jeho občanskoprávní věci nerespektoval "rozhodnutí Ústavního soudu č. 31/96"; aniž by své tvrzení blíže osvětlil či zdůvodnil, s odkazem na své meritorní výhrady věci napadenému rozhodnutí stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jako soudu odvolacího, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tvrzení, že Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, nepřevzal jeho právní konstrukci, dle níž svého času "smlouvu o složení jistiny", uzavřenou se žalovaným (O., a. s., v M. O.), neposoudil (pro vady v jejím textu) jako smlouvu o budoucí smlouvě, ačkoli s odkazem na již zmíněný nález Ústavního soudu byl povinen při jejím výkladu přihlédnout k projevenému úmyslu smluvních stran; takto odůvodněné tvrzení stěžovatele svědčí o tom, že stěžovatel svou ústavní stížností usiluje o přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecného soudu a tak přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu takový přezkum nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
Jestliže podle zjištění obecných soudů posuzovaná smlouva nemá náležitosti vyžadované zákonem (§ 50a odst. 1 o. z.), jestliže totiž není v ní ku příkladu s dostatečnou určitostí vymezen zejména předmět zamýšlené koupě a kupní cena (§ 588 o. z.), příp. též doba, kdy k uzavření vlastní kupní smlouvy by mělo dojít, je zřejmé, že tyto její podstatné vady nelze překlenout nebo přesněji nahradit zásadami plynoucími z nálezu Ústavního soudu, jehož se stěžovatel dovolává. Odkaz stěžovatele na tento nález je proto nepřípadný, mimo jiné též proto, jak ostatně zdůrazňuje dovolací soud (v usnesení ze dne 26. září 2000 - 29 Cdo 469/2000-74), že ústavní stížností (dovoláním) napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů.
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak, a to především, konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se předtím jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. ledna 2001