III. ÚS 603/10

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod Dle odůvodnění návrhu mělo se tak stát tím, že při rozhodování o tom, zda má stěžovatel nárok na bezplatnou obhajobu, jednak soud prvého stupně vycházel ze skutečností, k nimž se nemohl vyjádřit, což tudíž učinil až v podané stížnosti, a dále že obecné soudy přihlédly k majetkovým poměrům jeho bývalé ženy (nemající vůči němu vyživovací povinnost) a syna, a to při současném nezohlednění toho, že je uchazečem o zaměstnání předdůchodového věku s podlomeným zdravím. Jelikož bylo přihlédnuto rovněž k vlastnictví osobního automobilu, jehož hodnota je velice nízká, je stěžovatel přesvědčen, že takto se obecné soudy dostaly do rozporu s dikcí ustanovení § 33 tr. řádu, pročež se domáhá, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se aplikace § 33 odst. 2 tr. řádu vykazuje restriktivní přístup (kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02, II. ÚS 495/02, II. ÚS 40/08, II. ÚS 916/09). V jeho rámci Ústavní soud zdůraznil, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku dle § 33 odst. 2 tr. řádu, náleží toliko soudům obecným. V této souvislosti uvedl, že se cítí být povolán posoudit jen to, zda jejich rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce. V judikatuře v určitém ohledu připodobnitelné rozhodování dle § 33 odst. 2 tr. řádu (týkající se § 138 odst. 1 o. s. ř.) Ústavní soud konstatoval, že dotčení v právu na spravedlivý proces by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace zákonného ustanovení, spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08, srov. i nález sp. zn. IV. ÚS 289/03). O takový případ se ovšem v záležitosti stěžovatele nejedná. Jak plyne z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, při svém zadržení stěžovatel uvedl, že je osobou samostatně výdělečně činnou. Odvolací soud připomněl, že skutečnosti, že stěžovatel nemá žádné cenné movité věci ani peníze, sice nelze osvědčit listinami, ovšem v tom případě je možno použít např. institut čestného prohlášení. Obecné soudy vyšly z toho, že stěžovatel by měl mít zajištěn příjem z příležitostné práce jako varietní umělec a vlastní - což ve své žádosti neuvedl - osobní automobil, jehož prodejem by mohl získat určitý nezanedbatelný příjem. Odvolací soud zdůraznil, že obvodní soud pro úplnost správně zohlednil majetkové vztahy k dalším osobám (syn má vlastní výdělek v SRN a bývalá manželka stěžovatele, s níž žije ve společné domácnosti, má rovněž vlastní zdroj příjmů), nicméně z této konstatace nevyvozoval povinnost rodinných příslušníků hradit náklady obhajoby stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu, který není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], napadená rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), pročež nezasahují do shora označených ústavních práv stěžovatele. Pro uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010 Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu