ÚS 608/2000
Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P., spol. s r. o., zastoupené JUDr. E. B., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2000, sp. zn. 26 Co 340/2000, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2000 (26 Co 314/2000-34) a tvrdila, že "postupem soudu II. stupně byly porušeny zásady spravedlivého procesu"; aniž by své tvrzení přiměřeným způsobem odůvodnila, po obsáhlém popisu procesního průtahu věci, navrhla, aby Ústavní soud, též pro věcná pochybení obecného soudu, jeho rozhodnutí, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím zavázal (při změně náhradového výroku rozhodnutí obecného soudu I. stupně) obecný soud II. stupně, jako soud odvolací, stěžovatelku k úhradě nákladů řízení, které (žalovanému) vznikly v souvislosti se stěžovatelčiným zpětvzetím žaloby a důvody tohoto rozhodnutí, způsobem dostatečně zřejmým a zákonem vyžadovaným (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí, a proto z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) tomuto rozhodnutí nelze nic vytknout.
Náhrada nákladů řízení před obecnými soudy je zákonem (§ 142 a násl. o. s. ř.) upravena v poměrně široké variabilitě a je tak věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k v zákoně stanoveným podmínkám o nich rozhodovaly, když ústavní ochrana (přezkum) těchto výroků (rozhodnutí), s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci jen zcela výjimečně; stěžovatelčino tvrzení věcné nesprávnosti jí napadeného rozhodnutí však tohoto druhu není, neboť - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995) - přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká.
Z takto rozvedeného důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], který současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelkou navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jehož se toto usnesení Ústavního soudu dotýká.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. prosince 2000