Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti L. a J. Z. obou zastoupených Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem [PSČ obec], Okružní 280, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. 29 Co 198/2005, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se svou ústavní stížností, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu a odepření spravedlnosti, domáhají z důvodů v ní rozvedených zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu, jímž - jak patrno z jeho obsahu - bylo odmítnuto podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolání stěžovatelů směřující proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. 2. 2003 č. j. 1 E 299/2001-70. Předtím, než se Ústavní soud začne zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady jeho věcného projednání a zkoumá tak mimo jiné i jeho přípustnost. Podle ust. § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 cit. zák.). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Z obsahu ústavní stížnosti však není patrno, že by stěžovatelé využili možnosti podat proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí žalobu pro zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., podle něhož lze žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo odvolací řízení zastaveno. Za tohoto stavu nezbylo, než vycházet ze závěru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje a považovat tak jejich ústavní stížnost ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu za nepřípustnou. Proto byla podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako taková odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2006