ÚS 710/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. A. S., advokátkou, proti průtahům Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, mimo ústní jednání dne 3. dubna 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou ve shodě s podmínkami stanovenými zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], vytkl stěžovatel ve své vazebně projednávané trestní věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci (28 T 22/2000), průtahy v nařízení hlavního líčení, tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem porušení tohoto práva "vyslovil".
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost lze za splnění dalších zákonem stanovených podmínek podat proti pravomocnému a doručenému rozhodnutí obecného soudu o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona); jestliže stěžovatel nevyčerpal v posuzovaném řízení všechny procesní prostředky, které jsou mu ze zákona k ochraně jeho práva k dispozici, založí takovým opomenutím pro věcné projednání ústavní stížnosti procesní překážku její nepřípustnosti (§ 75 odst. 1 zákona).
Je-li řízení před obecnými soudy zatíženo zbytečnými průtahy, je k nápravě tohoto stavu určen zákonem (č. 436/1991 Sb.) stanovený postup, totiž stížnost, v posuzované věci podaná předsedovi Krajského soudu v Ústí nad Labem, jemuž přísluší jako orgánu I. stupně tvrzené průtahy posoudit a o stížnosti rozhodnout [§ 31 písm. a) dtto]; v intencích označeného zákona je posléze rozhodnutím o posledním prostředku ve věci průtahů v řízení rozhodnutí ministra a posledním procesním prostředkem k jejich odstranění stížnost k němu [§ 29 písm. a), b) dtto].
Protože stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti ani netvrdí, že by se byl před jejím podáním marně pokusil o odstranění tvrzených průtahů zákonem předvídaným postupem, je důvodný závěr, že takovýto postup opomenul, a tak nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svého ústavně zaručeného práva k dispozici; tím z hlediska zákonem stanovených podmínek pro podání ústavní stížnosti založil její nepřípustnost (§ 75 odst. 1 zákona).
O nepřípustné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. dubna 2001