ÚS 719/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. D., zastoupené JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2000, sp. zn. 27 Co 244/2000, mimo ústní jednání dne 13. 2. 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2000 (27 Co 244/2000-48) a tvrdila, že jmenovaný obecný soud jako soud odvolací svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to zejména tím, že vydal rozhodnutí, které je v rozporu s ustanovením § 3, § 39 a § 49 občanského zákoníku. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná. Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z obsahu jí napadeného rozhodnutí obecného soudu je patrno, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalovaného.
Z obsahu spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 722/2000 vyplynulo, že ústavní stížnost, podaná žalovaným do téhož rozhodnutí obecného soudu samostatně, byla vykonatelným usnesením Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2001 (č. l. 8) jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Za této procesní situace odpadl k podání ústavní stížnosti zákonný důvod stěžovatelky jako účastnice řízení o ústavní stížnosti, neboť vedlejší účastenství, jak v řízení před obecnými soudy (§ 93 o. s. ř.), tak v řízení před Ústavním soudem (§ 76 zákona) je zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje (§ 93 odst. 3 al. 3 o. s. ř.), což ve svých důsledcích znamená, že vedlejší účastník sám řízení o ústavní stížnosti zahájit nemůže. Obdobně totiž jako vedlejší účastník, bez příslušného procesního úkonu účastníka řízení, sám nemůže vyvolat opravné řízení, není ani vedlejší účastník aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, včetně případu, kdy řízení o ústavní stížnosti zahájené jen účastníkem řízení (před obecnými soudy - § 27 odst. 2 zákona) skončilo vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu.
Z důvodu takto rozvedeného byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako ústavní stížnost podaná někým zjevně neoprávněným a o ní jako takové bylo a limine rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. února 2001