III. ÚS 748/14

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 19 C 288/2011 ohledně částky 177 500 Kč a ohledně dalších 22 500 Kč jej změnil tak, že je uložil žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) stěžovatelce zaplatit, a to z titulu náhrady imateriální újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým soudním řízením (resp. za jeho dosud neodškodněnou část). Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily období, jež mělo být předmětem odškodnění, a že přiznané finanční zadostiučinění je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť jí byla přiznána pouze částka 12 500 Kč za jeden rok průtahů, přestože v jiných rozhodnutích stanovil za jeden rok průtahů řízení odškodnění v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jež je s výjimkou pouhých odkazů či citací ustanovení ústavního pořádku České republiky prosta jakékoliv ústavněprávní argumentace, předkládá Ústavnímu soudu k posouzení námitky, se kterými se již adekvátně - a ústavně konformně - vypořádal Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž proto postačí odkázat. Věcná správnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, a Ústavní soud není povolán k běžnému instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, k němuž však stěžovatelka ústavní stížností vybízí. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z řečeného se podává, že aplikace tohoto ustanovení je v dané věci namístě; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle něj bez jednání usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu