Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dle odůvodnění návrhu mělo se tak stát tím, že Nejvyšší soud nepodřadil jeho námitky proti hodnocení důkazů a neprovedení konkrétně specifikovaného důkazu pod důvod, na základě něhož by bylo možné založit úvahy pro přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tomuto usnesení předcházejícím rozsudkům, resp. soudu nalézacímu a odvolacímu potom stěžovatel blíže rozvedenými námitkami vytkl nesprávné zjištění skutkového stavu, pročež se posléze domáhal, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, tento odmítl dovolání navrhovatele směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2004 č. j. 9 Cmo 307/2003-101 z důvodu, že námitka nesprávného hodnocení důkazů a neúplnosti dokazování způsobilá (mimo jiné) naplnit dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nemá svou relevanci ve vztahu k úvahám o přípustnosti dovolání plynoucím z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. potud, že je v jeho intencích omezen toliko na zkoumání otázek právních, a to zásadního významu [procesní vývoj předmětné věci přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. a), písm. b) o. s. ř. nesvědčil]. Z uvedeného podává se, že dovolání ve věci stěžovatele evidentně nebylo na základě jeho skutkových námitek z pohledu případného posouzení otázky zásadního právního významu možno posoudit jako přípustné (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), resp. tuto možnost svým dispozičním úkonem stěžovatel ani nezaložil, neboť rámec takto zákonem předpokládané (případné) přípustnosti dovolání je determinován posouzením toliko výtek (otázek) právních [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. V uvedeném rozsahu bylo nutno v důsledku obsahu citovaných kogentních ustanovení posoudit návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný, když je zřejmé, že povahou námitek obsažených v jím podaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) nemohl posouzení otázky zásadního právního významu vůbec otevřít.
Ohledně rozsahu petitu požadujícího zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2004 č. j. 9 Cmo 307/2003-101 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003 č. j. 41 Cm 427/95-85 promítá se potom popsaná procesní situace následně v tom, že pro aplikaci výjimky uvedené v § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou splněny náležité předpoklady, když k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání nedošlo v důsledku kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval, jež citované ustanovení předjímá. Z toho posléze plyne, že v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené (§ 72 odst. 3, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Na základě uvedených důvodů bylo proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006