Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Ivem Žižkovským, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2026 č. j. 7 Tdo 1160/2025-802, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2025 č. j. 8 To 77/2025-716 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2025 č. j. 3 T 11/2024-622, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu deseti let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl též uložen trest propadnutí věci dvou ve výroku blíže označených nožů. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek krajského soudu zrušen co do výroku o nárocích poškozených a poškození byli nově odkázáni s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že po předchozí výměně názorů napadl dva poškozené, se kterými předtím popíjel, noži a způsobil jim život ohrožující zranění.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel trvá na své obhajobě, že nebyl iniciátorem útoku, nýbrž byl napaden a poškozené pobodal v sebeobraně.
7. Namítá, že soudy se s jeho podstatnou námitkou proti reálnosti časové osy případu vypořádaly pouhou úvahou namísto znaleckého dokazování, rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu. Posouzení časového průběhu navíc částečně pozměnil odvolací soud a stěžovatel tak neměl prostor proti nové variantě navrhnout odborné dokazování. Stěžovatel se domnívá, že k zodpovězení otázky, zda mohl stihnout přesun mezi dvěma lokacemi zabíranými kamerami tak, aby odpovídal čas kamerových záznamů, nepostačovala běžná životní zkušenost. Bylo třeba uvážit délku a terénní převýšení trasy, fyzický stav po konfliktu, obuv, hladinu alkoholu, a časovou návaznost záznamů zachycených na kamerových záznamech. Poukaz Nejvyššího soudu na to, že odborné zkoumání obhajoba v dřívějších fázích trestního procesu nenavrhovala, není přiléhavý, když odvolací soud skutkovou verzi upravil a vznikla tak nová potřeba odborného zkoumání.
8. Stěžovatel také upozorňuje, že na rukojetích obou nožů nebyla zjištěna jeho DNA. To však soudy bagatelizovaly. Dostatečně nebyl prokázán ani jeho motiv. Pečlivěji se soudy měly věnovat i posouzení chování zúčastněných po incidentu.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. V rozsahu, v jakém je navrhováno zrušení rozsudku krajského soudu co do výroku o náhradách poškozeným, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť nemůže přezkoumávat a rušit výrok rozhodnutí, který již byl zrušen.
11. U zbývající části návrhu Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
13. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.
14. Soudy v projednávané věci vyšly v prvé řadě z výpovědí zúčastněných, které pečlivě hodnotily (srovnej bod 31 a násl. rozsudku krajského soudu). Přitom například uvážily, že u poškozených není jasné, jaký by měly k útoku na stěžovatele motiv, že oba poškození byli oproti stěžovateli výrazně drobnější postavy, či nepoměru mezi nezraněností stěžovatele a mnohačetnými vážnými zraněními poškozených, a charakteru těchto zraněních, svědčících o tom, že přinejmenším část útoků proti poškozeným byla vedena zezadu, a že poškození se bránili útokům noži pouhýma rukama. Povšimly si též, že stěžovatel přišel s podrobnější výpovědí až v hlavním líčení. Soudy se zabývaly (viz bod 43 rozsudku krajského soudu) i motivem stěžovatele, kdy poukázaly například na výpověď svědka T., který popsal, že sice před samotným útokem z místa odešel, avšak stihl si všimnout, že poté, co ze strany poškozených zaznělo, že Putin je "chujlo", se dosud klidné chování stěžovatele při popíjení změnilo, rozčílil se, a začal prohlašovat, že stojí za Putinem. Sama absence nálezu stěžovatelovy DNA na nožích nijak nesvědčí o tom, že je v ruce nedržel, k čemuž se ostatně vyjádřila v řízení i znalkyně (bod 46 rozsudku krajského soudu).
15. Stěžovatelem vznášená námitka, že přemístění z parkoviště do čerpací stranice vyžadovalo delší čas, nemá ústavněprávní relevanci. Stěžovatel tvrdí, že přemístění do obchodu vyžadovalo delší čas, než aby mohl být vyhodnocen jako osoba na záznamech pohybu postav na parkovišti, pokud jde o časově pozdější z nich. V prvé řadě, nejde o klíčový problém ve věci, neboť to, zda se stěžovatel z místa incidentu přemístil o pár vteřin dříve či později, nic nemění na tom, že se potyčky s poškozenými účastnil. To ani sám nepopírá; rozporuje pouze kdo byl útočníkem a kdo obráncem. Soudy se přitom posouzení, jak rychle šlo přesun stihnout, i tak věnovaly (srovnej bod 19 a 20 usnesení Nejvyššího soudu). Jestliže se stěžovatel dožaduje provedení dalšího dokazování k této otázce, Nejvyšší soud případně poukázal (bod 23 jeho usnesení), že nejde o opomenutý důkaz, když jej stěžovatel navrhl až v dovolacím řízení. Stěžovatelův argument, že odvolací soud skutkovou verzi ve svém rozsudku upravil a až tím vznikla potřeba odborného zkoumání, není přiléhavý. Vrchní soud, který opakoval dokazování kamerovými záznamy, totiž sice dospěl k závěru, že v časově posledním ze sporných záznamů postav na parkovišti již nejde o stěžovatele (bod 15 rozsudku vrchního soudu), nicméně o žádný relevantní posun oproti posouzení krajského soudu nejde, když krajský soud ve svém posouzení neřekl opak, nýbrž jen to, že by mohlo jít o stěžovatele, ale nebyl si jist (bod 28 rozsudku krajského soudu). Nelze dovodit, že by stěžovatel neměl prostor či důvod uplatnit návrhy na doplnění dokazování k této problematice dříve než v dovolacím řízení.
16. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. srpna 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu