III. ÚS 77/08

Odůvodnění

Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví označené rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně, a to jeho výrok o nákladech řízení. Napadeným rozhodnutím, jak je patrno z jeho obsahu, byla v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky pro zaplacení částky 1 452,- Kč (dlužné pojistné) s příslušenstvím, stanovena žalované povinnost stěžovatelce žalovanou částku s příslušenstvím zaplatit a dále pod bodem II. výroku povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 3 694,- Kč k rukám její právní zástupkyně. Při rozhodování o nákladech řízení vycházel soud z toho, že stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, a proto jí podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení, při jejichž stanovení však s odkazem na ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. nepoužil vyhlášku č. 484/2000 Sb., ale vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť, jak v odůvodnění uvedl, použití vyhlášky č. 484/2000 Sb. by znamenalo nepřiměřenou tvrdost zákona vůči žalované, výše nákladů, která by přesáhla částku 8 400,- Kč, by byla zjevně nepřiměřená k výši vymáhané částky a takové náklady by nebyly účelně vynaložené. Proti tomuto výroku o nákladech řízení označeného rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka po popisu skutkového stavu dané věci, jejího procesního vývoje včetně obsahu napadeného rozhodnutí zdůvodňuje přípustnost ústavní stížnosti proti napadenému výroku rozsudku soudu I. stupně, proti němuž procesní předpis nepřipouští opravný prostředek, a dále oponuje závěru obecného soudu o použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. Podle stěžovatelky tento postup okolnosti daného případu neodůvodňují, pro přiznání odměny advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. se nevyžaduje zvláštní náročnost poskytovaných služeb, "důvodem pro nepřiznání nákladů řízení podle úspěchu ve věci podle vyhlášky č. 484/2000 Sb." nemůže být výše žalované částky a jednoduchost jak po právní tak po skutkové stránce. Uvádí dále, že náklady žalobce soud přiznává nebo nepřiznává na základě jediného kriteria a tím je úspěch či neúspěch účastníka v soudním řízení a při zkoumání, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro uplatnění ustanovení § 150 o. s. ř., pro které soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, nelze vycházet pouze ze sociálních a majetkových poměrů žalovaného, ale musí vycházet z posouzení všech okolností věci, včetně okolností, jež vedly k soudnímu uplatnění nároku žalobce, těmito podmínkami se soud však vůbec nezabýval, a tudíž jím ani nemohly být shledány. Stěžovatelka tvrdí nesprávnou aplikaci jednoduchého práva, neboť podle ní okolnost případu ve smyslu ustanovení § 151 odst. 2 o. s.ř. nemůže spočívat v tom, že náklady řízení by nebyly účelně vynaloženy, v množství typově podobných žalob ani v nižší náročnosti potřebných odborných znalostí či v tvrdosti zákona. Dovolává se závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99 s tím, že v posuzovaném případě nesprávnou aplikací kogentní normy došlo k porušení shora označených základních práv a navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí.

Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Především třeba zdůraznit, že obecný soud při rozhodování o nákladech řízení vycházel, jak výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z toho, že stěžovatel měl ve věci plný úspěch a právě proto mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení přiznal, ustanovení § 150 o. s. ř. neaplikoval. Samotný fakt, že při stanovení výše nákladů řízení - při určení odměny advokáta nepoužil vyhlášku č. 484/2000 Sb. jeho rozhodnutí protiústavním nečiní. Ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. umožňuje totiž obecným soudům výjimečně výši odměny advokáta za zastoupení stanovit i podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), a to mj. tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. Za situace, kdy paušální náhrada za spory ocenitelné penězi je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění postupovat tak, jak v dané věci postupoval. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Ostatně tento názor vyslovil v řadě svých rozhodnutí (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 276/02, II. ÚS 316/02, III. ÚS 305/02, IV. ÚS 308/02, IV. ÚS 475/02 a mnoha dalších), v nichž také mj. konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a stejně tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovou interpretaci soudu vytknout nelze. Pro úplnost třeba uvést, že odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99 není případný, neboť jde o skutkově případ zcela odlišný, s posuzovaným případem nesrovnatelný. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení základních práv zaručovaných shora označenými články Listiny neshledal, přitom v poměru k právu zaručovanému čl. 28 Listiny navíc uvádí, že k podání ústavní stížnosti pro porušení tohoto základního práva ani není stěžovatel osobou oprávněnou. Ústavní stížnost proto byla z uvedených důvodů jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2008

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu