Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t. č. Věznice Odolov, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2025 č. j. 3 To 197/2025-366 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. září 2025 č. j. 5 T 192/2020-334, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto, že podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za použití § 330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců z rozsudku městského soudu ze dne 31. 3. 2021 č. j. 5 T 192/2020-217 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 8 To 123/2021, a ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 20. 3. 2024 č. j. 5 T 192/2020-271, neboť se ve zkušební době neosvědčil. Podle § 83 odst. 5 a § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Napadeným usnesením krajského soudu byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení městského soudu jako nedůvodná.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nepopírá, že ve zkušební době podmíněného odsouzení nehradil škodu způsobenou svou předchozí trestnou činností. Má však za to, že soudy dostatečně nepřihlédly k tomu, že neměl s ohledem na své osobní, majetkové a výdělkové poměry reálnou možnost tak činit.
5. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. II. ÚS 2065/23 byla-li odsouzenému při podmíněném propuštění uložena povinnost podle svých sil zaplatit náhradu škody, nemohou soudy rozhodnout o výkonu zbytku trestu odnětí svobody z pouhé skutečnosti neplacení škody, nýbrž musí zkoumat, zda odsouzený měl reálnou možnost cokoliv zaplatit; nesplnění povinnosti zaplatit způsobenou škodu nelze odsouzenému dával vždy za vinu, je-li způsobena exekučním postihem jeho majetku. Tyto závěry dopadají i na stěžovatelovu věc.
6. Stěžovatel neměl dostatečné příjmy k hrazení škody, byly proti němu vedeny exekuce a vyšších příjmů nemohl dosáhnout, neboť se staral o své dva příbuzné, kteří potřebovali celodenní péči. Pro svého otce po několik měsíců až do jeho smrti dne 23. 1. 2021 zařizoval tzv. domácí hospic. Po smrti otce se staral o svoji babičku, k čemuž Městská správa sociálního zabezpečení Brno vydala rozhodnutí, kterým bylo deklarováno, že v době od 14. 4. 2021 do 31. 7. 2022 o ni pečoval v plném rozsahu, neboť byla osobou závislou na pomoci jiné osoby ve stupni IV (úplná závislost). V tom čase stěžovatel pobíral pouze příspěvek na péči, který má být využíván na zajištění potřebné pomoci osobě, které byl přiznán. Od 1. 8. 2022 se snažil získat práci, což se mu nedařilo s ohledem na záznam v rejstříku trestů a proti němu vedené exekuce. Práci se mu podařilo najít až dne 2. 5. 2024, avšak jen za velmi nízký výdělek. Kromě toho si našel další přivýdělek, u kterého však měl být odměňován až podle výsledku, a proto finance získal až těsně před jednáním městského soudu a krátce poté (po vydání prvostupňovém rozhodnutí o přeměně trestu) je zaslal na částečnou úhradu škody. Stěžovatel si je vědom, že jde o úhradu až po uplynutí zkušební doby, i tak však soudy neměly k věci přistupovat formalisticky a k této úhradě měly přihlédnout. Stěžovatel podotýká, že během zkušební doby se nedopustil žádného trestného činu ani přestupku, a že v zájmu společnosti není jej věznit, pokud to není nezbytné.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 [N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 [N 225/103 SbNU 301] bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Z § 83 odst. 1 trestního zákoníku plyne, že jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, že se trest vykoná. Typickou podmínkou, která bývá podmíněně odsouzeným uložena, je podle svých sil nahradit škodu nebo odčinit nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobili.
10. V posuzované věci není sporu o tom, že stěžovateli bylo uloženo podle jeho sil nahradit způsobenou škodu, avšak během zkušební doby žádné úhrady v tomto směru neprovedl. Pokud stěžovatel poukazuje na platby učiněné během řízení o přeměně trestu, nejde o úhrady provedené ve zkušební době, která má být předmětem hodnocení, ale až po jejím skončení. Pokud je soudy nepovažovaly za relevantní, jejich přístup odpovídá úpravě daného institutu v trestních předpisech, ale i judikatuře Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 3282/22, body 3 a 9).
11. Se stěžovatelem nutno souhlasit potud, že soudy posuzující osvědčení ve zkušební době nemohou nařídit výkon trestu jen na základě neplacení škody. Soudy musí zkoumat okolnosti, proč tak odsouzený neučinil, totiž zda bylo v silách odsouzeného finanční prostředky na úhradu škody či nemajetkové újmy zajistit. Tuto otázku musí posoudit na základě konkrétních skutkových zjištění a své závěry odůvodnit (srov. stěžovatelem uváděný nález sp. zn. II. ÚS 2065/23, zejména bod 28). V projednávané věci nicméně soudy takovéto posouzení (na rozdíl od situace řešené zmíněným nálezem) provedly.
12. Pokud stěžovatel poukazuje na nutnost starat se o staré a nemocné příbuzné, takovéto skutečnosti by potencionálně mohly být v daném kontextu relevantní. Jak však soudy vyložily, zkušební doba (po prodloužení ze dne 20. 3. 2024) běžela od 25. 5. 2021 do 25. 5. 2025 (viz usnesení městského soudu bod 3). Pokud se tedy stěžovatel staral o svého otce do jeho smrti dne 23. 1. 2021, jak uvádí v ústavní stížnosti, období této péče do běhu zkušební doby vůbec nespadá. Pokud jde o tvrzenou péči o babičku, soudy vyšly z toho, že stěžovatel v řízení před městským soudem přiznal, že navzdory předloženému rozhodnutí Městské správa sociálního zabezpečení Brno a pobírání příspěvku na péči se o babičku reálně nestaral, nýbrž se o ni starala jeho sestra (usnesení krajského soudu bod 5). Proč by tento poukaz obecných soudů neměl být relevantní stěžovatel v ústavní stížnosti ani neobjasňuje. Jeho tvrzení, že z důvodu záznamu v rejstříku trestů a existence exekuce neměl možnost po několik let vydělat finanční prostředky v míře umožňující jakoukoliv úhradu způsobené škody, soudy neuvěřily, a naopak dospěly k závěru, že se dostatečně práci najít nesnažil. Přitom poukázaly též na to, že stěžovatel byl dostatečně varován, neboť již v původně stanovené zkušební době nic na škodu nehradil, avšak sliboval zlepšení a soudy mu proto zkušební dobu prodloužily (usnesení krajského soudu bod 7).
13. Lze tak uzavřít, že obecné soudy nenařídily výkon trestu odnětí svobody proto, že stěžovatel je v tísnivé finanční situaci, a z toho důvodu neplnil uloženou povinnost, ale proto, že dospěly k závěru, že ve zkušební době nevyvinul aktivitu prokazující skutečnou snahu nahradit způsobenou škodu. Je úkolem obecných soudů zabývat se všemi konkrétními skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a řádně je zvážit v souladu s příslušnými procesními předpisy. Stěžovatel pouze polemizuje v rovině podústavního práva s tím, jakým způsobem obecné soudy vyhodnotily jím uváděné skutečnosti. Úlohou Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti však není, aby závěry učiněné obecnými soudy přehodnocoval (usnesení ze dne 22. 5. 2026 sp. zn. III. ÚS 532/26).
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. srpna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu