III. ÚS 799/14

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. března 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. K porušení tohoto základního práva došlo podle názoru stěžovatele nepřiměřenou délkou trestního řízení, vedeného proti němu po dobu po dobu cca 7 let a 3 měsíců. Tyto průtahy, o nichž se domnívá, že byly způsobeny orgány činnými v trestním řízení, nebyly kompenzovány zmírněním trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve výměře osmi let a šesti měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou.

II. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Zmeškání této lhůty nelze prominout.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí je patrné, že posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, je usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 12. 2012 č. j. 5 Tdo 1085/2012-100, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Toto usnesení bylo stěžovateli a jeho obhájci doručeno nepochybně před koncem roku 2013. To je patrné již z toho, že stěžovatel podal dne 14. 8. 2013 podnět ministryni spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona. Přípisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 7. 1. 2014 č. j. 862/2013-OD-SPZ/4 bylo stěžovateli sděleno, že jeho podnět byl ministryní spravedlnosti odložen. Stěžovatel patrně odvíjí běh dvouměsíční lhůty pro podání ústavní stížnosti od data doručení výše zmíněného sdělení o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. Tato úvaha je však mylná; takové sdělení nelze považovat za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, tím bylo rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Jestliže ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 3. 2014, je zřejmé, že se tak stalo až po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

Podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, aniž se zabýval dalšími aspekty včasnosti a přípustnosti podané ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2014

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj