Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti společnosti Prefa Pardubice a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009 ve věci sp. zn. Nco 33/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud – pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 1, čl. 10, čl. 11 a čl. 17 Občanskoprávní úmluvy o korupci, čl. 14 Trestněprávní úmluvy o korupci a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv – v záhlaví označené rozhodnutí zrušil.
Napadeným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto, že soudce JUDr. Pavel Voseček není vyloučen z projednávání a rozhodování konkursní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000.
Stěžovatelka je přesvědčena, že tímto rozhodnutím je jí bráněno v pokojném užívání svého majetku, neboť Vrchní soud v Praze zjevně akceptuje jednání JUDr. P. V. jako soudce nevyloučeného z projednávání a rozhodování její věci, ačkoliv dle jejího názoru dohlédací činnost soudce ve smyslu § 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, může směřovat „k dokonání zločinného útoku na vlastnická práva stěžovatelky jednáním, které by mohlo nést znaky skutkových podstat trestných činů účastenství na trestných činech zkreslování účetnictví správcem konkursní podstaty, defraudace konkursní podstaty, poškozování konkursních věřitelů a podvodu.“
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; to je v dané věci podstatné potud, že tak tomu zde není.
V případech, kdy v souladu s předpisy občanského práva procesního je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze totiž k přezkumu rozhodnutí obecného soudu z pohledu ústavněprávního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu tak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).
Stěžovatelka podala ústavní stížnost v situaci, kdy nebylo soudní (občanskoprávní) řízení dosud ukončeno.
Lze se stěžovatelkou souhlasit, namítá-li, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, jelikož měl být vyloučen. Bude-li mít však v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí – jí nepříznivé – bylo vydáno soudcem podjatým, nic jí nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá, a jež jsou – i ve vztahu k této námitce – stěžovatelce k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.
Návrh Ústavnímu soudu je tak podán předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Již jen nad tento (rozhodný) rámec lze zaznamenat, že Ústavní soud otevřel přezkum v situaci, kdy naopak dosavadnímu soudci (či senátu) byla projednávaná věc odejmuta a přikázána k projednání soudci jinému (či senátu), jestliže takovým rozhodnutím, byť učiněným v průběhu řízení, byli jeho účastníci – zde bez možnosti efektivní nápravy – zbaveni práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 105/01).
Návrh, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut; rozhodne o tom bez jednání soudce zpravodaj. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2009
Vladimír Kůrka soudce zpravodaj