III. ÚS 838/26

Odůvodnění

Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců, za uložení přiměřené povinnosti podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění podle § 48 odst. 4 písm. k) trestního zákoníku. Rovněž bylo rozhodnuto, že poškozená právnické osoba se odkazuje se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek městského soudu zrušen ve výrocích o trestu včetně výroku podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku a o náhradě škody a stěžovatel byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a podle § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu.

5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že ve výdejním místě zásilek na základě nespokojenosti s obsahem právě převzatého balíku požadoval vrácení doběrečného ve výši 5 666 Kč, a když to poškozený odmítl s tím, že zásilky pouze vydává a reklamace se mají řešit s prodejcem, poškozeného chytil za mikinu, strhl ho na zem a řekl mu, že jestli peníze nevydá "tak uvidí", načež poškozený z obavy z dalšího napadení uvedenou částku vydal a stěžovatel s ní odešel.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel se skutkovými zjištěními obecných soudů nesouhlasí. Jsou totiž založeny především na výpovědi poškozeného, kterou soudy upřednostnily před výpovědí stěžovatele. Situace tvrzení proti tvrzení vyžaduje zvláště pečlivé hodnocení výpovědí (nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99, či ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16), čemuž soudy nedostály. Použitý odkaz soudů na to, že svědek musí vypovídat pravdu, považuje stěžovatel za rozporný s principem presumpce neviny, když výpověď svědka se stává věrohodnější jen kvůli odlišnosti jeho postavení oproti postavení obviněného. Stěžovatel má též za to, že se v hlavním líčení konkrétně vyjádřil k průběhu potyčky, byť soudy konstatovaly opak. Je to naopak poškozený, který se vyjadřoval rozporně, když uvedl, že se probral až na zemi, zároveň si však byl jist, že nezakopl, což je vzájemně rozporné. Při volání na tísňovou linku poškozený hlásil, že jej stěžovatel držel pod krkem, ač později uváděl, že jej držel za mikinu. Poškozený též měnil svoji výpověď, pokud jde o to, zda jej měl stěžovatel ohrožovat odlamovacím nožem. Tyto rozpory soudy bagatelizovaly. Obhajoba stěžovatele, že to poškozený byl agresivní, což vedlo k vyostření situace a fyzickému konfliktu, aniž by tím chtěl stěžovatel jakkoliv působit na vůli poškozeného v souvislosti s vrácením peněžních prostředků, nebyla vyvrácena. I při hlavním líčení poškozený působil vznětlivě.

7. Z hlediska právního posouzení pak stěžovatel nesouhlasí s tím, že okamžikem, kdy dal peněžní prostředky určené k zaplacení dobírky poškozenému do dispozice, se pro něj staly věcí cizí. Stěžovatel uzavřel kupní smlouvu a pro plnění z ní platí § 1910 občanského zákoníku, dle kterého věřitel nemůže být proti své vůli nucen, aby přijal něco jiného, než co přísluší k jeho pohledávce, a dlužník nemůže být nucen, aby poskytl něco jiného, než co je dlužen. Toto ustanovení není žádným způsobem dotčeno úpravou uzavírání smluv distančním způsobem. Nelze proto souhlasit s názorem soudů, že kupující se u smlouvy uzavřené distančním způsobem jaksi vzdává svých práv, je nucen objednané zboží vždy převzít a má pouze právo následně odstoupit od smlouvy (bod 24 rozsudku městského soudu). Právní úpravu je naopak třeba vykládat tak, že má právo převzetí zboží odmítnout, pokud neodpovídá jeho pohledávce. Podle § 2162 občanského zákoníku má kupující i právo věc překontrolovat. Stěžovatel neměl povinnost doručovaný balík převzít, pokud při jeho přebírání nabyl dojmu, že jeho obsah nemůže odpovídat tomu, co bylo sjednáno. Má za to, že jej nikdy nepřevzal. Pouhé vzetí balíku do rukou nelze považovat za jeho převzetí; stěžovatel se pouze s balíkem seznamoval a rozhodoval se, zda jej převezme, přičemž dospěl k závěru, že balík je příliš lehký. Následně balík otevřel právě proto, že měl o jeho obsahu s ohledem na jeho nízkou hmotnost pochybnosti; tedy nikoliv, že by jednal jako vlastník a nedočkavě chtěl spatřit pořízenou věc. V důsledku toho, co o zásilce zjistil, stěžovatel dospěl k závěru, že mu druhá strana nabídla plnění, které (jak se později skutečně potvrdilo) neodpovídalo jeho pohledávce, a proto neměl vůli započatý proces zaplacení kupní ceny finalizovat. Jelikož nedošlo k převzetí zboží, nedošlo ani k zaplacení a peněžní prostředky zůstaly po celou dobu ve vlastnictví stěžovatele. Opačný výklad Nejvyššího soudu je popřením smyslu právní úpravy v § 1910 a § 1911 občanského zákoníku a znamenal by možnost jedné strany vnutit druhé straně splnění dluhu. Soudy uvedly, že odmítnutí převzetí zásilky stěžovatelem a jeho požadavek na kontrolu zboží a následně na vrácení částky za dobírku odporuje zákonným předpisům a podmínkám přepravy, ač k podmínkám přepravy nebylo provedeno dokazování, a v každém případě stále tato přeprava sloužila jako prostředek splnění primárního závazku v podobě kupní smlouvy uzavřené mezi prodejcem a kupujícím, u které byl nadto kupující v postavení spotřebitele chráněném proti sjednávání podmínek k jeho tíži § 1812 odst. 2 občanského zákoníku.

8. V každém případě se stěžovatel subjektivně domníval, že doběrečné se pro něj nestalo věcí cizí a jednání ve skutkovém omylu vylučuje úmyslné zavinění. Nemohlo by tak jít o trestný čin loupeže, nýbrž maximálně o přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Užití nesprávné skutkové podstaty rovněž nelze z ústavněprávního pohledu akceptovat (nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14). Nejvyšší soud v uvedl (bod 40 jeho usnesení), že stěžovatel zřejmě zaměnil oprávnění kupujícího ke kontrole zboží před převzetím, které bylo ovšem v nyní posuzovaném případě vyloučeno, a následné oprávnění k uplatňování práv z vadného plnění, čímž v podstatě uznal, že stěžovatel se subjektivně řídil svojí představou o právu.

9. Soudy se měly více zabývat i otázkou subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, když násilí mělo jen nízkou intenzitu a bylo reakcí na předchozí arogantní jednání poškozeného. Stěžovatel nechtěl získat vlastní prostředky poškozeného. V podstatě zvolil pouze nesprávný způsob řešení, kterým sledoval jinak legitimní cíl (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13). Nahradil i způsobenou újmu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu.

11. V rozsahu, v jakém je navrhováno zrušení rozsudku městského soudu ve výrocích o trestu a o náhradě škody, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť nemůže přezkoumávat a rušit výrok rozhodnutí, který již byl zrušen.

12. U zbývající části návrhu Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19, bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20, bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

14. Výpověď poškozeného byla nepochybně ve věci klíčová, nicméně soudy nevyšly pouze z povinnosti svědka vypovídat pravdu, nýbrž tuto výpověď pečlivě hodnotily, přičemž poukázaly například na její soulad s dalšími důkazy, jako byla fotodokumentace z místa činu zachycující při potyčce vniklý nepořádek, záznamem linky tísňového volání či šetření k zásilce (viz bod 8 rozsudku krajského soudu). Nesouhlas stěžovatele s hodnocením v řízení provedených výpovědí má charakter pouhé polemiky se závěry obecných soudů vedené toliko v rovině běžného zákona, která se míjí s rolí Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti.

15. Úlohou Ústavního soudu není přehodnocování skutkových ani právních závěrů provedených orgány k tomu oprávněnými, ani vypořádávání stěžovatelovo argumentace podústavním právem. Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný názor, není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná. To pak zejména platí, jestliže vznesené a v ústavní stížnosti zopakované námitky obecné soudy nepominuly, nýbrž se s nimi vypořádaly a svá rozhodnutí a svůj právní názor řádně odůvodnily, jako tomu je právě i v nynější věci. V případě otázky, zda stěžovatelem složená částka na uhrazení dobírky v době jeho potyčky s poškozeným pro něj již byla věcí cizí, takové vypořádání obsahují zejména body 38 a 39 usnesení Nejvyššího soudu. Celkový právní závěr soudů, že pokud ve výdejně zásilek osoba uhradí doběrečné (v konkrétním případě jsou peníze dokonce vloženy do pokladny) a fyzicky je zásilka předána do její dispozice, zaplacené doběrečné již není v jejím vlastnictví, se nejeví žádnou kvalifikovanou vadou při výkladu právní úpravy. Případný rozpor některých dílčích závěrů obecných soudů se zákonem na tom nemůže nic změnit.

16. V posuzované věci není zjevný ani žádný extrémní závěr skutkových závěrů a provedených důkazů. Jde-li o stěžovatelovu poznámku, že soudy zmiňují podmínky přepravy, ač k nim nebylo provedeno dokazování, k těmto podmínkám se vyjadřoval poškozený (bod 12 rozsudku městského soudu). Obecné soudy se v tomto snažily pouze vypořádat s obhajobou stěžovatele, aniž by to mělo bezprostřední vliv na skutečnost, že zaplacené prostředky byly cizí věcí (bod 24 a 25 rozsudku městského soudu).

17. Pokud jde námitku jednání ve skutkovém omylu, stěžovatel zde vychází ze svého skutkového tvrzení, že jednal veden představou o tom, že předaná finanční hotovost založená do pokladny je stále jeho věcí. Existenci takové subjektivní představy však soudy neuvěřily, přičemž i zde své závěry řádně odůvodnily (srovnej bod 8 rozsudku krajského soudu). Pokud z bodu 40 usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel dovozuje uznání, že se subjektivně řídil svojí představou o právu, pouze jeho obsah dezinterpretuje, jak je ostatně zřejmé z vypořádání této problematiky v bodě 43 usnesení Nejvyššího soudu.

18. Nejvyšší soud se zabýval i námitkou subsidiarity trestní represe, přičemž vysvětlil, že vzhledem k užití násilí stěžovatelem nebylo možno dospět k závěru, že by stíhané jednání svojí intenzitou nedosáhlo ani hranice běžně se vyskytujících trestných činů loupeže (bod 44 jeho usnesení). Ke stěžovatelově argumentu, že jeho čin byl reakcí na předchozí arogantní jednání poškozeného lze dodat, že zde opět vychází z vlastní skutkové verze, které soudy neuvěřily.

19. Co se týče stěžovatelem uváděného nálezu sp. zn. I. ÚS 3113/13, v něm Ústavní soud vyslovil, že pokud "osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit". Z uvedeného zjevně neplyne, že každá existence určitého legitimního cíle automaticky zbavuje každý čin společenské škodlivosti natolik, že nemá být stíhán. Projednávaný případ přitom vykazuje zcela odlišné skutkové okolnosti, než jaké existovaly ve věci sp. zn. I. ÚS 3113/13, zejména pak v tom směru, že násilné jednání stěžovatele směřovalo vůči osobě, která se vůči němu nedopustila jakéhokoliv protiprávního jednání, za problémy se zásilkou vůbec nemohla, a reklamace zásilky mohla být snadno řešena s prodávajícím.

20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. srpna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu