Plný text
ÚS 88/94 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana F.M., zastoupeného advokátem JUDr. F.V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, mimo ústní jednání dne 19. 7. 1994 předsedou senátu JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Písemným podáním, označeným jako ústavní stížnost, doručeným Ústavnímu soudu ČR dne 20. 6. 1994, brojí stěžovatel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu (jeho rozsudku sp. zn. 2 Cz 24/92 ze dne 24. 9. 1992) a dovozuje, že toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je vadné, neboť právní názor v tomto rozhodnutí vyslovený, totiž, že odvolací soud v této věci nedodržel postup předepsaný ust. § 47 odst. 2 o.s.ř., není v souladu ani se zákonem ani se skutkovým stavem věci.
Z předloženého rozhodnutí, proti němuž výtky stěžovatele směřují (shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR), Ústavní soud zjistil, že tímto rozsudkem byly zrušeny rozsudky nižších soudů, totiž rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (sp. zn. 6 C 96/91 z 18. 2. 1991), jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně (sp. zn. 14 Co 161/91 z 28. 6. 1991), a to proto, že těmito rozsudky, podle přesvědčení Nejvyššího soudu, byl porušen zákon, a to jak ustanovení § 177 odst. 3 obč. zák. (ve znění před novelou) provedenou zákonem č. 509/91 Sb., tak i ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř., pokud jde o způsob doručení rozsudku soudu I. stupně.
Z tohoto rozhodnutí je zcela jednoznačně patrno, že tímto rozsudkem Nejvyššího soudu věc p r a v o m o c n ě neskončila, vzhledem k tomu, že soudům nižších stupňů, po zrušení jejich rozhodnutí, již ze zákona připadá povinnost ve věci znovu jednat a rozhodnout.
K podmínkám ústavní stížnosti mimo jiné patří, aby směřovala proti pravomocnému rozhodnutí, a aby byla podána ve lhůtě, kterou zákon stanoví (§ 72 odst. 1 lit. a), odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.); jestliže tedy stěžovatel napadá rozhodnutí, jímž řízení pravomocně n e s k o n č i l o, je zjevné, že podmínky stanovené zákonem, pro podání ústavní stížnosti nebyly splněny, takže jde o ústavní stížnost, která je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
I když to ústavní stížnost sama nenamítala, posuzoval Ústavní soud, zda nejsou splněny další podmínky, které by odmítnutí ústavní stížnosti bránily, totiž, že by tato stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele a byla by podána do 1 roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo (§ 75 odst. 2 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.); protože však ani stran této výjimky nebyly shledány zákonné důvody, nezbylo než rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení se stalo.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).
V Brně dne 19. 7. 1994 JUDr. Vlastimil Ševčík předseda senátu ÚS ČR