Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. C., insolvenčního správce, sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem advokátní kanceláře HKDW Legal s. r. o., se sídlem [adresa] proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 20. 2. 2015 č. j. MSP-30/2014-LO-ROZ/2, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 6 odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti ministra spravedlnosti, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 6 odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 24. 3. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2015, JUDr. J. C. (dále jen " stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o rozkladu vydané v řízení o zrušení zvláštního povolení vykonávat činnost insolvenčního správce dle ustanovení § 13 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o insolvenčních správcích").
Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušit ustanovení § 6 odst. 2 písm. c) zákona o insolvenčních správcích; navrhl též odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel uvedl, že spolu s ústavní stížností podal proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí ministryně spravedlnosti též správní žalobu s návrhem na odklad vykonatelnosti. Ústavní stížnost podal proto, že ji považoval za přípustnou ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.
Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadeného blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrhy odmítnout.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zachování právní jistoty.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. V ústavní stížnosti obsažené námitky směřující proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti o rozkladu stěžovatel uplatnil v žalobě ze dne 10. 3. 2015 doručené Městskému soudu v Praze dne 11. 3. 2015, jak plyne z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti a kopie žalobního návrhu. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost stěžovatele byla podána předčasně; jde tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na tomto závěru nic nemůže změnit Ústavním soudem nesdílené subjektivní přesvědčení stěžovatele o podstatném přesahu ústavní stížnosti nad jeho vlastními zájmy. Současné podávání správní žaloby a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Z uvedeného též plyne, že nebyl důvod rozhodovat o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Návrh na zrušení zákonného ustanovení označeného ve výroku tohoto usnesení bylo třeba odmítnout, neboť tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a návrh s ní spojený podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu