III. ÚS 889/11

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se původní stěžovatel Z. V. domáhal, aby Ústavní soud vyslovil porušení základního práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít průtahy v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 155/1989 a 7 C 8/1993, a aby tomuto soudu uložil nepokračovat v průtazích a neprodleně jednat. Dále se stěžovatel domáhal rekonstrukce spisu vedeného pod sp. zn. 7 C 8/1993 a náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Současně se stěžovatel samostatným návrhem ze dne 14. 6. 2011 domáhal vyloučení 11 soudců Ústavního soudu s odůvodněním, že uvedení soudci rozhodovali ve věcech jeho předchozích ústavních stížností, jež byly těmito konkrétními soudci odmítnuty. Stěžovatel měl za to, že uvedení soudci nepostupovali objektivně a nedbali některých stěžejních důkazů, které stěžovatel navrhoval. V důsledku tohoto bylo poté jimi vydáno rozhodnutí, které stěžovatel nepovažoval za objektivní.

V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zemřel. Dne 1. 10. 2012 obdržel Ústavní soud přípis obvodního soudu, v němž soud sdělil, že do řízení vstoupila právní nástupkyně zesnulého stěžovatele paní Z. V.. Za dané situace vydal Ústavní soud usnesení ze dne 24. 4. 2012, č. j. III. ÚS 889/11-45, kterým rozhodl, že namísto zemřelého stěžovatele bude dále v řízení o ústavní stížnosti pokračováno se Z. V.. Nejprve pokládá Ústavní soud za nutné vyjádřit se k návrhu na vyloučení 11 soudců Ústavního soudu z rozhodování o nyní posuzované ústavní stížnosti. Dne 28. 1. 2013 zaslal Ústavní soud právnímu zástupci stěžovatelky dopis s informací o změně soudce zpravodaje, a to v souvislosti s uplynutím mandátu soudce JUDr. Jiřího Muchy. Novým soudcem zpravodajem se ve věci původního stěžovatele stala soudkyně JUDr. Dagmar Lastovecká, čímž došlo i ke změně rozhodujícího orgánu, kdy namísto třetího senátu rozhoduje senát druhý. Původní stěžovatel se však vyloučení žádného z členů druhého senátu nedomáhal (viz str. 2 a 3 podání ze dne 14. 6. 2011, č. l. 20 a 21 spisu Ústavního soudu), a proto důvod rozhodnout v této otázce v důsledku této změny odpadl. Následně Ústavní soud posoudil vlastní obsah ústavní stížnosti a dospěl k následujícím závěrům. Pokud jde o požadavek, aby Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 4 nařídil provést rekonstrukci spisu vedeného pod sp. zn. 7 C 8/1993, jedná se o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný. Pravomoc Ústavního soudu je dána čl. 87 Ústavy a blíže specifikována zákonem o Ústavním soudu. V řízení o ústavní stížnosti může ingerence Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci nabývat toliko podoby zrušení napadeného rozhodnutí nebo vyslovení zákazu pokračovat v porušování ústavně zaručených práv a svobod spojeného s případným příkazem obnovit stav před porušením. Takto stanovené meze nemůže Ústavní soud překročit. Domáhá-li se stěžovatel čehokoliv, o čem není Ústavní soud oprávněn vést řízení či jej sice může vést, avšak není oprávněn o něm rozhodnout způsobem, který stěžovatel požaduje, musí dovodit svoji nepříslušnost k projednání takového návrhu. Tak je tomu i v případě požadavku na uložení povinnosti provést rekonstrukci spisu. Co do požadavku, aby Ústavní soud vyslovil porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít průtahy v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 155/1989 a 7 C 8/1993, a aby tomuto soudu uložil nepokračovat v průtazích, nutno konstatovat, že jde o návrh nepřípustný. Jednak je třeba poukázat na to, že třebaže stěžovatelka, resp. původní stěžovatel doložil vyčerpání prostředků nápravy dle zákona o soudech a soudcích, rozhodnutí o těchto prostředcích nenapadl(a), jednak rozhodnutím ve věci sp. zn. 7 C 8/1993, a sice vydáním rozsudku dne 29. 4. 2013 ze strany nalézacího soudu, průtahy v řízení ustaly, přičemž nyní bylo proti prvoinstančnímu rozsudku podáno odvolání, jak plyne z Ústavním soudem vyžádaného sdělení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 7. 2013 a výpisu z veřejného informačního systému Ministerstva spravedlnosti www.justice.cz, modul InfoSoud, k předmětné spisové značce uvedeného soudu. O návrhu stěžovatelky tak již nemůže Ústavní soud rozhodnout. Stěžovatelka se nicméně může popřípadě obrátit na obecný soud s žalobou na náhradu škody způsobené orgánem veřejné moci při výkonu jeho pravomocí, a to v souvislosti s jeho nesprávným úředním postupem. Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud o přiznání práva na náhradu nákladů řízení nemohl rozhodnout, neboť se nejedná o případ uvedený v ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Jiří Nykodým v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Dne 25. 3. 2011 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele Z. V.. Obvodní soud pro Prahu 4 dne 16. 12. 2011 Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatel dne 14. 10. 2011 zemřel, přičemž veškerá řízení, v nichž zesnulý stěžovatel jako účastník vystupoval, byla přerušena do doby pravomocného skončení probíhajícího dědického řízení. Dne 25. 9. 2012 se Ústavní soud obrátil na jmenovaný obvodní soud s dotazem, zda právní nástupci zesnulého stěžovatele vstoupili do shora uvedených řízení na jeho místo a v jakém stavu se tato řízení aktuálně nacházejí. Dne 1. 10. 2012 obdržel Ústavní soud přípis obvodního soudu, v němž sdělil, že do řízení vstoupila právní nástupkyně zesnulého stěžovatele paní Z. V., přičemž bylo nařízeno jednání na 21. 11. 2012.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nemá ustanovení, které by výslovně upravovalo řízení o ústavní stížnosti, zemře-li v jeho průběhu stěžovatel. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení. Podle § 107 odst. 1 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Protože stěžovatel po zahájení řízení o ústavní stížnosti zemřel, a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř., § 7 odst. 2 obč. zák.), posuzoval Ústavní soud otázku, zda může v řízení pokračovat s právním nástupcem stěžovatele či zda má s ohledem na povahu věci řízení zastavit. Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání obecně v pokračování řízení zejména tam, kde práva a povinnosti, o které se jedná, jsou vázány na osobu účastníka řízení a nepřecházejí na nástupce, dále tam, kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka, tam, kde smrtí účastníka dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu nebo kde účastník řízení nemá žádného právního nástupce. Ústavní soud se zabýval povahou práva, jež bylo předmětem řízení před obecným soudem, a dospěl k závěru, že se v projednávaném případě nejedná o právo, jež by bylo podle hmotného práva vázáno toliko na osobu stěžovatele, tj. které by ze zákona či jeho vlastní podstaty nepřecházelo na právní nástupce. V předmětných řízeních týkajících se zrušení pracovního poměru, jakož i náhrady mzdy zesnulého stěžovatele, plyne z povahy takto uplatněných nároků, že se nejedná o práva, která by nepřecházela na právního zástupce, a tudíž by bylo nutno řízení zastavit, přičemž současně nejde ani o situaci, kdy by stěžovatel neměl žádných právních nástupců. Možné průtahy v řízení, případně nečinnost obecného soudu, mohou mít vliv na majetkovou sféru právní nástupkyně stěžovatele v předmětných řízeních.

Za dané situace tudíž Ústavní soud podle § 107 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že v řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno s právní nástupkyní zemřelého stěžovatele, jak jest uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 24. dubna 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu