Usnesení ze dne 26. 2. 2019
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. H. V. a 2) Ing. J. W., obou zastoupených prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem [adresa] Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2016 č. j. 28 Cdo 3680/2016-165, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem [adresa] Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se právní předchůdce nynějších stěžovatelů domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 109/2010, který si vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Právní předchůdce nynějších stěžovatelů se svou žalobou směřující vůči vedlejší účastnici domáhal, aby mu byla přiznána náhrada za majetek firmy "Fr. W. se sídlem v [adresa] který byl jeho právnímu předchůdci, Ing. Dr. F. W., zemř. dne 6. 10. 1970, znárodněn podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret prezidenta č. 100/1945 Sb."). Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 9. 2014 č. j. 16 C 109/2010-87 zamítnuta s odůvodněním, že ke znárodnění předmětného majetku, za nějž měla být právnímu předchůdci původního stěžovatele podle dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. vyplacena náhrada, došlo ke dni účinnosti tohoto dekretu, tj. ke dni 27. 10. 1945, tedy před začátkem tzv. rozhodného období, vymezeného v restitučních předpisech jako období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Stát se přitom majetkové křivdy, k nimž docházelo v poválečném období, rozhodl napravit v rámci tzv. restitučních předpisů vydaných po roce 1989. Podle těchto předpisů se však nelze domáhat majetku, pokud s takovým majetkem bylo nakládáno jako s majetkem zkonfiskovaným nebo znárodněným, pokud k jeho převzetí státem došlo ještě před rozhodným obdobím, tj. před 25. 2. 1948. S přihlédnutím k právě uvedenému proto obvodní soud uzavřel, že za situace, kdy stát v rámci restitučních předpisů vyloučil nápravu těch majetkových křivd, k nimž došlo před počátkem rozhodného období, není žaloba právního předchůdce nynějších stěžovatelů důvodná.
4. Rozhodnutí obvodního soudu bylo rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 11. 2015 č. j. 24 Co 28/2015-126 jako věcně správné potvrzeno.
5. Dovolání právního předchůdce nynějších stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. 28 Cdo 3680/2016-165 odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by otázka hmotného práva, na níž bylo rozhodnutí městského soudu založeno, měla být posouzena jinak, a dovolání tak neshledal přípustným.
III. 6. Právní předchůdce nynějších stěžovatelů rozhodnutí dovolacího soudu napadl ústavní stížností. V ní za protiústavní označil právní závěr dovolacího soudu, dle něhož nelze vyhovět jeho požadavku na poskytnutí náhrady za majetek znárodněný jeho právnímu předchůdci podle dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb., neboť by tím došlo k obcházení restitučních předpisů, a to proto, že princip speciality restitučního zákonodárství dle Nejvyššího soudu vylučuje uplatnění jakýchkoli majetkových nároků spojených s majetkovými přesuny vynucenými minulým režimem z doby před rokem 1990 jiným postupem, než způsobem upraveným v restitučních předpisech. Tento názor však právní předchůdce nynějších stěžovatelů odmítl s tvrzením, že princip lex specialis derogat legi generali, z něhož Nejvyšší soud vycházel, není v tomto případě použitelný. Uvedl, že "doktrína" speciality restitučního zákonodárství, jíž se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dovolává, našla své vyjádření ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), které se týkalo vztahu jednotlivých restitučních předpisů a tzv. určovací žaloby podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), v jehož výroku II. větě druhé Ústavní soud uvedl, že "se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ... ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". Právní předchůdce nynějších stěžovatelů však vyjádřil přesvědčení, že právě citované stanovisko na jeho případ nedopadá, a to z následujících důvodů. V prvé řadě zdůraznil, že Ústavní soud ve shora citovaném stanovisku posuzoval jinou právní otázku (otázku vzájemného vztahu jednotlivých restitučních předpisů a tzv. určovací žaloby podle občanského soudního řádu). Dále uvedl, že stanovisko hovoří o tom, že se podle "obecných předpisů" nelze domáhat "ochrany vlastnického práva", k jehož zániku došlo před rozhodným obdobím. V právě posuzované věci se však právní předchůdce nynějších stěžovatelů nedomáhal ochrany svého vlastnického práva, neboť toto právo ex decreto pozbyl, resp. jej pozbyli jeho předci, ale splnění obligace státu na poskytnutí náhrady. Jejího splnění se navíc nedomáhal podle "obecných předpisů", ale s odkazem na dekret prezidenta č. 100/1945 Sb., který dle jeho názoru "obecným předpisem" není, byť Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 3729/15 ze dne 7. 6. 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dospěl k opačnému závěru. Dovolacímu soudu závěrem vytkl též to, že věcně nereagoval na žádný z jím v dovolání vznesených argumentů, a jeho rozhodnutí z tohoto důvodu označil za nepřezkoumatelné.
7. Původní stěžovatel, Ing. F. W., v průběhu řízení o ústavní stížnosti zemřel. Ústavní soud proto usnesením ze dne 18. 7. 2017 č. j. III. ÚS 897/17-14 řízení podle § 107 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu přerušil do doby skončení řízení o pozůstalosti po původním stěžovateli. Následně usnesením ze dne 23. 10. 2018 č. j. III. ÚS 897/17-26 rozhodl o tom, že v řízení bude pokračováno s dědici, Ing. H. V. a Ing. J. W.. Právní nástupci původního stěžovatele udělili plnou moc k zastupování v řízení o ústavní stížnosti v záhlaví uvedenému advokátovi.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; právní nástupci původního stěžovatele jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť původní stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i vyžádaného spisového materiálu, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Jak plyne z ústavní stížnosti, je její podstatou nesouhlas stěžovatelů s právním závěrem dovolacího soudu (jakož i všech soudů nižších stupňů), že žalobou uplatněnému nároku na poskytnutí náhrady za majetek, který byl právnímu předchůdci stěžovatelů znárodněn na základě dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. ke dni účinnosti tohoto dekretu, tj. ke 27. 10. 1945, nelze podle tohoto právního předpisu poskytnout náhradu, a to z důvodu, že takový postup vylučují restituční předpisy, konkrétně § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), který je ve vztahu k dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. lex specialis. Ústavní soud má však stěžovateli zpochybňovaný právní názor dovolacího soudu za ústavně konformní, a to z následujících důvodů.
12. Otázkou, zda se lze podle obecných předpisů domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy, se Ústavní soud již podrobně zabýval, a to ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Přestože jsou stěžovatelé jiného názoru, má Ústavní soud za to, že právní závěry v tomto stanovisku vyslovené se plně uplatní i v nyní posuzovaném případě.
13. Byť je pravdou, že Ústavní soud se v předmětném stanovisku primárně zabýval jinou právní otázkou (otázkou vzájemného vztahu jednotlivých restitučních předpisů a tzv. určovací žaloby podle občanského soudního řádu), jak namítají stěžovatelé, nelze souhlasit s jejich názorem, že právní závěry v tomto stanovisku vyslovené z tohoto důvodu na nyní posuzovanou věc nedopadají. To proto, že se Ústavní soud v jeho rámci obsáhle zabýval nejen otázkou způsobu uplatnění restitučních nároků, ale rovněž otázkou časové a věcné působnosti tzv. restitučních předpisů. Tato skutečnost se ostatně promítla rovněž do výroku II. tohoto stanoviska, v jehož větě druhé Ústavní soud uvedl, že "se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". Tento závěr Ústavní soud opřel o podrobný výklad restitučních předpisů (zejména pak zákona o mimosoudních rehabilitacích, jenž je základním restitučním předpisem, a jeho preambule), z nichž dle názoru Ústavního soudu zřejmě plyne vůle zákonodárce napravit pouze některé majetkové křivdy, k nimž v minulosti došlo, a vyloučit z restitucí ten majetek, který na stát přešel ještě před rozhodným obdobím. Z tohoto důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že restituční předpisy z hlediska své časové a věcné působnosti neřeší pouze vztahy k majetku, který na stát přešel až v rozhodném období, tj. mezi 25. 2. 1945 a 31. 12. 1989, ale vztahy k veškerému majetku, který stát vlastnil ke dni přijetí zákona o mimosoudních rehabilitacích a který nabyl do konce roku 1989. Tím, že zákon o mimosoudních rehabilitacích ve své preambuli výslovně vylučuje nápravu majetkových křivd "z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti", bylo dle názoru Ústavního soudu uzákoněno, že tento majetek je ve vlastnictví státu a nelze na něj uplatňovat nároky podle obecných předpisů, neboť zásah do vlastnických vztahů nastalých před počátkem rozhodného období nepovažoval zákonodárce za žádoucí, a pokud taková potřeba z hlediska palčivosti dané problematiky nastala (např. ohledně tzv. židovského majetku), pak zákonodárce v jím vymezených případech průlom za danou časovou hranici výslovně učinil (viz např. zákon č. 234/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z právě uvedeného dle názoru Ústavního soudu pro nyní posuzovanou věc zřejmě plyne, že Ústavní soud se v předmětném stanovisku závazným způsobem vyslovil nejen k otázce vzájemného vztahu restitučních předpisů a tzv. určovací žaloby, ale zároveň k otázce časové a věcné působnosti restitučních předpisů. Není tedy pravdou, že by předmětné stanovisko, jehož se v souvislosti s "doktrínou" speciality restitučního zákonodárství v napadeném rozhodnutí dovolával též Nejvyšší soud, na právě posuzovaný případ nedopadalo, neboť právní závěry v tomto stanovisku vyslovené jsou rozhodné i pro posouzení časové a věcné působnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích ve vztahu k nároku, který byl právním předchůdcem stěžovatelů v řízení před obecnými soudy uplatněn.
14. Důvodnou není ani námitka, že předmětné stanovisko hovoří o tom, že se podle "obecných předpisů" nelze domáhat "ochrany vlastnického práva", k jehož zániku došlo před rozhodným obdobím, avšak právní předchůdce nynějších stěžovatelů se nedomáhal ochrany svého vlastnického práva, neboť toto právo ex decreto pozbyl, ale splnění obligace státu na poskytnutí náhrady, a to s odkazem na dekret prezidenta č. 100/1945 Sb.. Je tomu tak proto, že byť Ústavní soud ve výroku předmětného stanoviska vylučuje možnost odčinění křivd spočívajících v odnětí vlastnického práva, z odůvodnění tohoto stanoviska plyne, že se Ústavní soud v jeho rámci zabýval nápravou majetkových křivd, k nimž ze strany státu v minulosti došlo, obecně. Z tohoto důvodu má Ústavní soud za to, že právní závěry ve stanovisku vyslovené se uplatní i v nyní posuzované věci, kdy majetková křivda nespočívá přímo v odnětí vlastnického práva, nýbrž v tom, že za toto odnětí nebyla vyplacena náhrada tak, jak bylo dekretem prezidenta č. 100/1945 Sb. předvídáno.
15. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani názoru stěžovatelů, že uplatnění závěrů vyslovených v předmětném stanovisku brání skutečnost, že dekret prezidenta č. 100/1945 Sb. není "obecným" právním předpisem. To proto, že - přestože právě uvedený dekret není obecným občanskoprávním předpisem, jakým je např. občanský soudní řád - je třeba otázku "obecného" a "zvláštního" posuzovat konkrétně vždy ve vztahu k těm právním předpisům, jejichž použití přichází v daném případě do úvahy; v nynější věci tedy ve vztahu dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. k zákonu o mimosoudních rehabilitacích. Z takové úvahy dle názoru Ústavního soudu vycházel i dovolací soud, který poukázal na to, že "v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy oprávněným fyzickým osobám, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, pamatuje ustanovení § 2 odst. 3 věta druhá zákona o mimosoudních rehabilitacích (...), je současně vyloučena možnost uplatňování nároků na vyplacení náhrad přímo na základě poválečných předpisů; proto se vyplacení náhrady na základě předpisů o znárodnění (...) s úspěchem již nyní domáhat nelze". Tento závěr pak Ústavní soud považuje za souladný s ústavním pořádkem. Jak již bylo uvedeno shora, Ústavní soud ve svém stanovisku vyložil, že z restitučních předpisů zřejmě plyne vůle zákonodárce napravit pouze některé majetkové křivdy, k nimž v minulosti došlo, a vyloučit z restitucí ten majetek, který na stát přešel ještě před rozhodným obdobím s výjimkou případů, kdy zákonodárce průlom za danou časovou hranici výslovně učinil. V § 2 odst. 3 větě druhé zákona o mimosoudních rehabilitacích zákonodárce explicitně vztáhl restituční předpisy i na nápravu těch majetkových křivd, které spočívají v neposkytnutí náhrady za odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948, jako je tomu i v nyní posuzované věci. Zákonodárce však v předmětném ustanovení výslovně omezil možnost domáhat se poskytnutí této náhrady pouze na ty osoby, jimž bylo vlastnické právo podle poválečných předpisů o znárodnění odňato v rozhodném období. Z této skutečnosti dle názoru Ústavního soudu a contrario jasně plyne vůle zákonodárce neposkytovat náhradu těm osobám, které své vlastnické právo pozbyly dříve (což je i případ právního předchůdce nynějších stěžovatelů). Opačný výklad by byl dle názoru Ústavního soudu nelogický a nesystematický, a tudíž je třeba jej odmítnout.
16. Na právě uvedeném nemůže nic změnit námitka stěžovatelů, podle níž nelze závěr o specialitě zákona o mimosoudních rehabilitacích ve vztahu k dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. přijmout, neboť § 1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích stanoví, že předmětný zákon "se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty" učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, přičemž v případě stěžovatelů (resp. jejich právních předchůdců) k pozbytí vlastnického práva nedošlo ani v důsledku občanskoprávního či pracovněprávního úkonu, ani na základě správního aktu. Je tomu tak proto, že § 2 odst. 3 věta druhá právě citovaného zákona je zvláštním restitučním titulem (shodně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3729/15 ze dne 7. 6. 2016), který je neodvislý od § 1 odst. 1 téhož zákona. Jak uvedeno shora, toto ustanovení pamatuje právě na ty případy, kdy byl oprávněným osobám odňat majetek na základě poválečných předpisů o znárodnění. Tyto předpisy pak zřejmě nejsou ani občanskoprávními ani pracovněprávními úkony ani správními akty, nýbrž normativními právními akty. V této souvislosti proto námitka stěžovatelů, že věcná působnost zákona o mimosoudních rehabilitacích není v jejich případě dána s přihlédnutím k § 1 odst. 1 uvedeného zákona, neobstojí, neboť byl-li by výklad zákona o mimosoudních rehabilitacích zastávaný stěžovateli správný, pak by jeho § 2 odst. 3 věta druhá představoval ustanovení zcela neaplikovatelné, když je vyloučeno, aby byla zároveň splněna podmínka, aby ke vzniku majetkové křivdy, kterou mínil zákonodárce napravit, došlo na základě poválečného právního předpisu (tedy na základě normativního právního aktu) a zároveň na základě občanskoprávního či pracovněprávního úkonu či správního aktu, neboť tyto dva požadavky se vzájemně vylučují.
17. Obstát konečně nemůže ani poslední ze stěžovateli v ústavní stížnosti navrhovaných způsobů výkladu § 2 odst. 3 věty druhé zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož je pro použití tohoto ustanovení nezbytné, aby o neposkytnutí náhrady bylo rozhodnuto příslušným orgánem (čímž by byla splněna podmínka vzniku újmy v důsledku správního aktu), přičemž - jak stěžovatelé zdůraznili - v jejich věci žádný správní akt o (ne)poskytnutí náhrady vydán nebyl. To proto, že tento způsob výkladu je nepřípustně zužující, neboť by vyloučil z možnosti domáhat se poskytnutí náhrady ty oprávněné osoby, kterým bylo vlastnické právo k jejich majetku odňato v rozhodném období a jimž nebyla náhrada za tento majetek poskytnuta z důvodu nečinnosti příslušného orgánu. Pro vyloučení těchto osob z možnosti domoci se odčinění způsobené majetkové křivdy však není žádný věcný důvod (obdobně viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 1993 sp. zn. 3 Cdo 147/92).
18. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu konečně nemůže být ani námitka, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť dovolací soud v jeho odůvodnění dle názoru stěžovatelů věcně nereagoval na v dovolání vznesené argumenty. K tomu Ústavní soud podotýká, že principům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neodporuje, když rozhodující soud podrobně nereaguje na každý jednotlivý projev nesouhlasu účastníka, jestliže přitom dostojí povinnosti vypořádat se se všemi námitkami pro řízení relevantními; z odůvodnění musí být zřejmé, z jakého důvodu nemůže obstát účastníkem uplatněná argumentace (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3968/17 ze dne 30. 8. 2018 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 706/16 ze dne 17. 5. 2016 a další). Tomuto požadavku pak Nejvyšší soud podle názoru soudu Ústavního dostál, neboť jeho rozhodnutí je - byť stručně - přesto však řádně, srozumitelně a logicky odůvodněno, když jsou z něho seznatelné důvody, pro které dovolací soud dovolání právního předchůdce stěžovatelů nevyhověl, resp. je neshledal přípustným. Stěžovatelé přitom ve své ústavní stížnosti žádný konkrétní argument, který ve svém dovolání vznesli a na nějž dle jejich názoru dovolací soud přiměřeným způsobem nereagoval, neuvedli. Ústavní soud se proto touto námitkou podrobněji nezabýval, neboť není jeho povinností absenci tvrzení stěžovatelů, v čem spočíval ten či onen zásah do jejich základního práva či svobody, nahrazovat svým vlastním pátráním; stěžovatelé sami musí v ústavní stížnosti vysvětlit, jak k tvrzenému porušení jejich práv mělo dojít.
19. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu
Usnesení ze dne 18. 7. 2017
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. W., zemřelého dne 27. 3. 2017, zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem sídlem [adresa] Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 28 Cdo 3680/2016-165, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí se sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice, takto:
Výrok
Řízení se přerušuje.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu legitimního očekávání na nabytí majetku ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se s odkazem na příslušná ustanovení dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, domáhal poskytnutí náhrady za majetek znárodněný jeho právnímu předchůdci - "Fr. W. se sídlem v [adresa] náhrady neuspěl u Ministerstva financí, obrátil se s žalobou podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), na obecné soudy. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 29. 9. 2014, č. j. 16 C 109/2010-87, nárok stěžovatele zamítl, jeho rozhodnutí bylo potvrzeno Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 19. 11. 2015, č. j. 24 Co 28/2015-126.
3. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 28 Cdo 3680/2016-165, odmítnuto jako nepřípustné, neboť právní otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, vyřešil tento soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení této otázky v rozhodovací praxi již vyřešené. Toto řešení je hodnoceno jako ústavně konformní i rozhodovací praxí Ústavního soudu a současně se ani nezměnily poměry, za nichž bylo toto judikaturní řešení dříve přijato. Nejvyšší soud uvedl, že v situaci, kdy na zmírnění majetkových křivd oprávněným fyzickým osobám, k nimž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948, pamatuje ustanovení § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), je současně vyloučena možnost uplatňování nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů. Tento závěr je v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu podepřen četnou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, včetně plenárního stanoviska ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz.
4. Usnesení Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž tvrdí, že toto usnesení porušuje jeho shora uvedená ústavně zaručená práva. Nejvyšší soud opřel dle názoru stěžovatele své rozhodnutí pouze o opakovaně judikovaný princip speciality restitučního zákonodárství, dle kterého se nelze domáhat majetkových nároků spojených s majetkovými přesuny vynucenými minulým režimem jiným postupem, než dle platných restitučních předpisů. Jiné důvody v napadeném usnesení uvedeny nejsou, což dle názoru stěžovatele znamená, že nebyla zpochybněna jeho aktivní legitimace. Stěžovatel dále namítá, že zákon o mimosoudních rehabilitacích se z hlediska věcné působnosti nepřekrývá s dekretem č. 100/1945 Sb., a proto zde závěr o specialitě restitučních předpisů vůči dekretu prezidenta republiky nemůže obstát. Stěžovatel se dále dovolává závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, mimo jiné i skutečnosti, že jeho nárok směřuje proti státu a nikoliv proti jednotlivci, tudíž vyhověním tomuto nároku nebude narušena právní jistota jiných osob. Namítány jsou i nedostatky odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který se dle tvrzení stěžovatele nevypořádal s jeho argumentací, a proto ani nemohl vytvořit prostor pro případnou změnu judikatury.
5. Právní zástupce stěžovatele dne 1. 6. 2017 Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatel dne 27. 3. 2017 zemřel, což doložil kopií úmrtního listu. 6. Zákon o Ústavním soudu neobsahuje ustanovení, které by výslovně upravovalo procesní situaci, kdy v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel zemřel; podle § 63 zákona o Ústavním soudu se tudíž přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu, v daném případě ustanovení § 107 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Podle něj pak platí, že ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost jím být dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat; v kladném případě rozhodne usnesením o tom, s kým bude v řízení pokračováno, resp. kdo z dědiců, jejichž okruh není znám, bude procesním nástupcem zemřelého účastníka.
7. Ústavní soud je toho názoru, že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení, nikoliv však ihned. Z toho důvodu se rozhodl vyčkat výsledků řízení o pozůstalosti a teprve poté rozhodne o dalším procesním postupu. V této souvislosti vyzývá dosavadního právního zástupce stěžovatele, aby mu podal informaci o výsledku řízení o pozůstalosti a případném úmyslu právních nástupců stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti pokračovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Josef Fiala v. r. předseda senátu
Usnesení ze dne 23. 10. 2018
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. W., CSc., zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem CSc., advokátem, sídlem [adresa] Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2016 č. j. 28 Cdo 3680/2016-165, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem [adresa] Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Po zemřelém stěžovateli Ing. F. W., CSc., bude v řízení o ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 897/17 pokračováno s dědici Ing. H. V. a Ing. J. W..
Odůvodnění
1. Pod sp.zn. III. ÚS 897/17 vede Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti, jíž Ing. F. W., CSc. napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Právní zástupce stěžovatele sdělil dopisem ze dne 1. 6. 2017 Ústavnímu soudu, že stěžovatel dne 27. 3. 2017 zemřel, což doložil kopií úmrtního listu. Ústavní soud v návaznosti na toto sdělení svým usnesením ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 897/17 řízení o předmětné ústavní stížnosti přerušil do doby pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po zemřelém stěžovateli.
2. Dne 6. 4. 2018 sdělil právní zástupce zemřelého stěžovatele Ústavnímu soudu, že řízení o pozůstalosti po zemřelém stěžovateli bylo pravomocně ukončeno, přičemž restituční nárok zemřelého stěžovatele za znárodněný majetek firmy "Fr. W. se sídlem v [adresa] který byl zemřelým stěžovatelem uplatněn vůči vedlejší účastnici a je předmětem řízení před Ústavním soudem, nabyly děti zemřelého zůstavitele Ing. H. V. a Ing. J. W., a to každý jednou polovinou. Tuto skutečnost právní zástupce zemřelého stěžovatele doložil kopií usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 1. 2018 č. j. 4 D 379/2017-80.
3. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nemá ustanovení, které by výslovně upravovalo řízení o ústavní stížnosti, zemře-li v jeho průběhu stěžovatel. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení. Podle § 107 odst. 1 občanského soudního řádu, jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
4. Protože stěžovatel po zahájení řízení o ústavní stížnosti zemřel, čímž ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 občanského soudního řádu), posuzoval Ústavní soud otázku, zda může v řízení pokračovat s právními nástupci stěžovatele či zda má s ohledem na povahu věci řízení zastavit. Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání obecně v pokračování řízení zejména tam, kde práva a povinnosti, o které se jedná, jsou vázány na osobu účastníka řízení a nepřecházejí na nástupce, dále tam, kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka, tam, kde smrtí účastníka dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu nebo kde účastník řízení nemá žádného právního nástupce.
5. Ústavní soud se zabýval povahou práva, jež bylo předmětem řízení před obecnými soudy, a dospěl k závěru, že v projednávaném případě nejde o právo, jež by bylo podle hmotného práva vázáno toliko na osobu zemřelého stěžovatele, tj. které by ze zákona či jeho vlastní podstaty nepřecházelo na právní nástupce. V předmětném řízení se zemřelý stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici náhrady za majetek, který byl jeho právnímu předchůdci znárodněn podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. Z povahy tohoto nároku plyne, že nejde o právo, které by nepřecházelo na právního nástupce, a tudíž by bylo nutno řízení zastavit, přičemž současně nejde ani o situaci, kdy by zemřelý stěžovatel neměl žádných právních nástupců.
6. Za dané situace proto Ústavní soud podle § 107 odst. 1 občanského soudního řádu, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že v řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno s právními nástupci stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu