III. ÚS 90/97

Odůvodnění

napadeného rozsudku s tím, že podle jeho názoru pojem "majetkové dispozice" použitý v § 72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb. je pojmem širším než pouhé převody majetku. Dospěl proto k závěru, že pod tento pojem je nezbytné zahrnout i dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, protože tato dohoda nepochybně představuje dispozici majetkem. Dovozuje proto, že jeho rozhodnutím nebylo porušeno vlastnické právo navrhovatelky, protože krajský soud rozhodl ve smyslu § 5 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění před novelou zák. č. 90/1996 Sb., o tom, že je omezená smluvní volnost "daňovým" zákonným zástavním právem.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto provádět dozor nad rozhodovací činností soudů, pokud rozhodnutími soudů nebyly dotčeny základní práva a svobody chráněné ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci je namítáno porušení základního práva chráněného Listinou, zabýval se Ústavní soud přezkoumáním napadeného rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo.

Na základě prozkoumání spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V předmětné věci katastrální úřad zamítl návrh na vklad ke specifikovaným nemovitostem do katastru nemovitostí s odůvodněním, že podle § 72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb. je v daném případě omezena majetková dispozice s nemovitostí v důsledku zákonného zástavního práva k zajištění daňové pohledávky finančního úřadu. K opravnému prostředky navrhovatelky Krajský soud v Praze uvedené rozhodnutí potvrdil se stejným odůvodněním. Ústavní soud nesdílí právní názor obsažený v napadených rozhodnutích. Podle § 72 odst. 1 cit. zákona vzniká k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství zástavní právo k věcem, příp. pohledávkám nebo majetkovým právům daňového dlužníka. Podle § 72 odst. 4 cit. zákona vyznačí katastrální úřad nejpozději následující pracovní den po doručení rozhodnutí správce daně o tom, na které věci či pohledávky daňového dlužníka se uplatňuje zákonné zástavní právo podle § 72 odst. 1 cit. zákona, na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí, že právní vztahy jsou dotčeny změnou. Od tohoto vyznačení nelze u předmětných věcí platně provádět jakékoliv změny v majetkových dispozicích. Dále se v ust. § 72 odst. 4 cit. zákona uvádí, že katastrální úřad podle výsledku řízení, o němž ho uvědomí správce daně, provede záznam o zákonném zástavním právu.

Podle názoru Ústavního soudu (stejný názor je však obsažen i v některých rozhodnutích krajských soudů) je v ust. § 72 odst. 4 věta prvá a druhá cit. zákona upraveno jen dočasné opatření, spočívající v zákazu majetkových dispozicí, a to pro období ode dne, kdy bylo katastrálnímu úřadu doručeno rozhodnutí správce daně o tom, na které věci daňového dlužníka se uplatňuje zákonné zástavní právo, do doby, kdy správce daně vyrozumí katastrální úřad o výsledku řízení a katastrální úřad provede záznam o zákonném zástavním právu. Jakmile bude katastrální úřad správcem daně vyrozuměn o výsledku řízení a právní moci rozhodnutí a provede záznam o zákonném zástavním právu, neplatí již od tohoto okamžiku uvedené dočasné omezení majetkové dispozice. Tento rozdílný právní režim lze dovodit gramatickým a logickým výkladem ust. § 72 odst. 4 cit. zákona. Pokud by totiž omezení dispozičních práv s dotčenými nemovitostmi mělo trvat od okamžiku zapsání poznámky až do doby zániku zákonného zástavního práva, znamenalo by to znevýhodnění ostatních věřitelů i dlužníka ve srovnání s postavením státu jako věřitele, protože nemovitost by byla nejen zatížena zástavním právem, ale ještě by její vlastník měl znemožněno s ní disponovat. Zástavnímu právu by se takto podřazoval obsah dřívějšího institutu známého v našem právním řádu, a to omezení převodu nemovitosti. Zástavní právo, jak vyplývá z ust. § 151a a násl. o.z., je právem věcným, což znamená, že nepůsobí pouze vůči osobě, která s věřitelem uzavřela zástavní smlouvu, ale i vůči osobám třetím. To ale neznamená, že od vzniku zástavního práva by vlastník zastavenou věc nemohl zcizit, či jinak s ní disponovat, protože zástavní právo působí i vůči dalšímu nabyvateli. Jediným omezením vlastnického práva k nemovitosti, která je zatížena zástavním právem, je, že vlastník nemovitosti musí strpět, aby se zástavní věřitel v případě nesplnění zajištěné pohledávky uspokojil ze zástavy. Toto omezení však působí i na každého nového vlastníka. Podle ust. § 151b odst. 1 o.z. může zástavní právo vzniknout na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona, přičemž zákonodárce nespojuje se způsobem vzniku zástavního práva žádné diferencované právní následky. Z těchto důvodů nelze proto dospět k závěru, že od okamžiku zapsání poznámky je omezena jakákoliv dispozice s nemovitostmi, které jsou předmětem zástavního práva, až do doby zániku zákonného zástavního práva, protože by to znamenalo jednak zásah do vlastnických práv subjektu v rozporu s věcněprávním dosahem zástavního práva a jednak by tím byl preferován pouze jeden z věřitelů, a to stát, aniž by taková preference měla oporu v právním předpisu.

Z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by jak katastrální úřad, tak i Krajský soud v Praze rozlišoval, zda návrh na vklad byl podán v době, kdy byla v příslušném katastru nemovitostí zapsána poznámka, nebo až v době, kdy byl proveden na základě oznámení správce daně o výsledku řízení záznam o vzniku zákonného zástavního práva. Oba orgány ve svých rozhodnutích vycházely z toho, že okamžikem zápisu poznámky je trvale omezeno dispoziční právo s nemovitostmi až do doby zániku zákonného zástavního práva. S ohledem na výše uvedený právní názor a na základě skutečností zjištěných ze spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených ustanovení spatřuje Ústavní soud v tom, že krajský soud i katastrální úřad nedostatečně zjistily skutkový stav v předmětné věci a neposkytly tak ústavními zákony stanovenou ochranu vlastnického práva navrhovatelky.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem rozhodl proto Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 2. října 1997