Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 27 Cdo 339/2020-498, a č. j. 27 Cdo 340/2020-499, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, která brojí proti v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu.
Ústavní soud přezkoumal, zda toto podání označené jako ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom - jako v desítkách dalších podání téhož stěžovatele - že tomu tak není. Stěžovatelova ústavní stížnost totiž trpí zjevnými vadami. Stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), chybí v ní jakákoliv argumentace o porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přičemž její obsah je na samé hranici srozumitelnosti (též vzhledem k tomu, že je sepsána holograficky). K těmto okolnostem přistupuje ještě další skutečnost. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, každý může před soudem jako účastník samostatně právně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém je svéprávný. Stěžovatel Ústavnímu soudu předložil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2019 č. j. 70 Co 255/2019-2770, ze kterého se podává, že stěžovatel byl omezen ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že je schopen samostatně právně jednat jen v běžných záležitostech každodenního života (I. výrok) a že jeho opatrovníkem byla jmenována obec B. (II. výrok). Z úřední činnosti (§ 49 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, věc sp. zn. IV. ÚS 808/20) je však Ústavnímu soudu známo, že obec B. s podáními stěžovatele souhlasí "pokud podaná stížnost nemá žádné vady a nedostatky". V daném případě navíc k výzvě Ústavního soudu obec B. uvedla, že podání této ústavní stížnosti neschválila. Řízení o ústavní stížnosti není běžnou záležitostí každodenního života, naopak je to právní prostředek ultimae rationis. Ústavní stížnost podal sám stěžovatel, který je omezen ve svéprávnosti ve shora uvedeném rozsahu, a ustanovený opatrovník se k podání stěžovatele nepřipojil (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. 24 Cdo 3125/2019). Na základě uvedených zjištění Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost podal sám stěžovatel, který je omezen ve svéprávnosti ve shora uvedeném rozsahu, a ustanovený opatrovník se k jeho podání nepřipojil. Z tohoto důvodu Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost byla podána osobou neoprávněnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, obdobně jako učinil např. usnesením XXX.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2020
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj