Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky ATELIER KVADRANT, s. r. o., IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015 č. j. 55 Co 291/2014-311 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. února 2014 č. j. 7 C 251/2009-278, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 23. 3. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2015, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 4 Ústavy České republiky a zejména v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a že porušen byl i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti Ing. J. D. na zaplacení částky 52 265 Kč s příslušenstvím a dále bylo stěžovatelce uloženo nahradit náklady řízení jednak žalovanému ve výši 12 777,60 Kč a České republice ve výši, která bude stanovena v samostatném usnesení. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a stěžovatelce bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 8 518,40 Kč.
Formální předpoklady projednání návrhu
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
5. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
8. V souzené věci byla stěžovatelka v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze poučena o možnosti podání dovolání (§ 236 a násl. občanského soudního řádu), které z hlediska řízení o této ústavní stížnosti představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož "vyčerpání" je třeba, s ohledem na ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, trvat, ledaže by byla splněna některá z podmínek k přijetí (jinak nepřípustné) ústavní stížnosti, zakotvená v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně uvedla, že si je vědoma možnosti podání dovolání, dle jejího názoru jde o "právo čistě teoretické", protože rozsudky soudu prvního a druhého stupně jsou shodné, a dovolání by proto bylo odmítnuto. Dále argumentovala tím, že se obrátila přímo na Ústavní soud, a to z důvodu, že jde o spor zásadního charakteru - Ústavní soud by totiž měl posoudit, zda obecně existuje za stavu objednání práce a díla nárok na spravedlivou odměnu, jestliže dílo bylo provedeno a odevzdáno.
10. Argumentuje-li (snad) stěžovatelka v ústavní stížnosti tzv. systémovou neefektivitou daného mimořádného opravného prostředku, tu ze skutečnosti, že rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně jsou shodná, vyvozovat zásadně nelze, a její úvahy o tom, že by eventuálně podané dovolání bylo odmítnuto, se tak dostávají do roviny spekulace, a to spekulace navíc poněkud protiřečící vlastnímu tvrzení stěžovatelky o významné právní otázce, kterou je třeba řešit. Nepodala-li poté stěžovatelka na základě výše uvedeného odůvodnění dovolání, je třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Dovolává-li se stěžovatelka ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (jehož aplikace zde připadá do úvahy), z ústavní stížnosti, a ani jinak není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by měla věc svým významem přesahovat osobní zájem stěžovatelky. V souzeném případě šlo o to, zda za konkrétních okolností případu stěžovatelce vznikl (ať z titulu smlouvy o dílo, či bezdůvodného obohacení) nárok na úhradu ceny díla, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením důkazů a v návaznosti na to s právním posouzením věci ze strany obecných soudů, načež uzavírá, že stěžejní právní otázkou mělo být posouzení (ne)existence práva autora na odměnu za stavu, kdy opakovaně vytváří díla na základě postupných a průběžných objednávek. Z uvedeného ovšem zřetelně vyplývá, že zde nejde o otázku, které by mohl být přiznán nějaký obecnější význam, a dokonce jejím obsahem ani není řešení ústavněprávní problematiky. 12. Proto z důvodů uvedených sub 10 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a z důvodů uvedených sub 11 podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu