Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti H. M., zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. října 2008 č. j. 31 C 152/2008-33, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, a společnosti CASPER Consumer Finance a. s., sídlem [adresa] Praha 13 - Stodůlky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností ze dne 27. 3. 2017 stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. K věci uvedl, že napadeným rozsudkem pro zmeškání mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 252 039 Kč s příslušenstvím, že mu však rozsudek nikdy nebyl doručen. O jeho existenci se dozvěděl po více jak 8 letech, neboť se po celou dobu nezdržoval v České republice (vyjma občasných návštěv rodiny). S ohledem na formulaci ustanovení § 204 odst. 1 občanského soudního řádu podal dne 13. 2. 2017 proti rozsudku odvolání, protože má za to, že dokud mu rozsudek nebyl řádně doručen, lhůta pro odvolání mu neuplynula.
3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní předpoklady kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), a shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se projevuje, kromě jiného, v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
5. V posuzovaném případě je ústavní stížností napaden v záhlaví uvedený rozsudek soudu prvního stupně, přičemž z jejího obsahu vyplývá, že stěžovatel ho napadl i odvoláním, čímž došlo k souběhu ústavní stížnosti a odvolání. Současné podávání odvolání a ústavní stížnosti však nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. Odmítnutí ústavní stížnosti proti rozsudku obvodního soudu pak nikterak právo stěžovatele na podání ústavní stížnosti proti pozdějšímu rozhodnutí nenarušuje, neboť: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu)."
6. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj