III. ÚS 949/20

Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým došlo k zamítnutí jeho návrhu na umístění pro výkon trestu odnětí svobody do oddělení s nižším stupněm zabezpečení věznice s ostrahou. Má za to, že napadeným usnesením bylo zasaženo do jeho svobody pohybu podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), do práva na svobodný výkon povolání zaručený čl. 26 odst. 1, 3 Listiny a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

2. Stěžovatel dne 7. 10. 2019 dobrovolně nastoupil do výkonu trestu ve Vazební věznici Teplice. Rozhodnutím ředitele Vazební věznice Teplice ze dne 22. 10. 2019, č. j. VS-225692-2/ČJ-2019, byl umístěn do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení, což bylo odůvodněno tím, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé a současně tomuto umístění odpovídá výměra uloženého trestu v délce 7 let. Na základě tohoto rozhodnutí podal stěžovatel v souladu s ustanovením § 12b odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o VTOS") návrh na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení. K projednání tohoto návrhu byl příslušný Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud"), který tento návrh podle § 324a odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zamítl.

3. Stěžovatel namítá, že procesní postup okresního soudu i skutkové a právní závěry napadeného usnesení jsou chybné a v rozporu se zákonem a právy garantovanými ústavním pořádkem. V doporučení odborné komise, jež slouží jako podklad pro rozhodnutí ředitele věznice, je konstatováno, že vnější riziko je u stěžovatele vysoké, a to s ohledem na výši trestu ve výměře 7 roků, a naopak nízké s ohledem na to, že stěžovatel se ocitl ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé. Žádná vnitřní rizika u stěžovatele nebyla shledána, neboť u stěžovatele nebyla zjištěna hrozba útěku. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel byl do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení ve věznici s ostrahou zařazen pouze z důvodu výše vykonávaného trestu, což neshledává dostačujícím.

4. Svůj návrh na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení odůvodnil mimo jiné tím, že by se ve výkonu trestu rád podílel na zdravotní péči pro odsouzené, přičemž odkázal na své předchozí profesní působení. Zařazení stěžovatele do vysokého stupně zabezpečení věznice s ostrahou jej však vylučuje z výkonu profese lékaře či zdravotníka po dobu výkonu trestu, a to přesto, že české věznice trpí fatálním nedostatek lékařů a zdravotního personálu.

5. Ačkoliv byly v řízení před okresním soudem dostatečně prokázány skutečnosti svědčící o nízkém stupni bezpečnostního rizika, kdy byl hodnocen dosavadní život stěžovatele, jeho osobní a rodinné poměry, charakter trestné činnosti, dobrovolný nástup výkonu trestu, chování v průběhu vazby i dosavadního výkonu trestu, tyto skutečnosti hovořící ve prospěch stěžovatele okresní soud nevzal v potaz. Okresní soud hodnotil v zásadě pouze dvě kritéria, a to výši uloženého trestu a závažnost trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen. Ředitel věznice a následně i okresní soud tato dvě kritéria považovali za jediné relevantní důvody pro zařazení stěžovatele do vysokého stupně zabezpečení.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení okresního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Podle ustanovení § 6a odst. 5, 6, a contrario § 6a odst. 2 a 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "řád VTOS"), stěžovatel od počátku naplňoval s ohledem na spáchanou trestnou činnost a uložený trest podmínky pro zařazení do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. Za této situace byl pak ředitel věznice povinen posoudit, zda u odsouzeného nenastaly skutečnosti odůvodňující umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení, přičemž se zohledňuje především závažnost trestné činnosti, charakteristika jeho osobnosti i dosavadní způsob života (viz § 6a odst. 8 řádu VTOS). Všechny tyto okolnosti ředitel věznice a následně i soud na návrh stěžovatele hodnotili, avšak při svém rozhodování dospěli k závěru, že vnitřní a vnější rizika jsou odpovídající zařazení stěžovatele do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení a toto zařazení je tedy zcela na místě.

8. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel si v daném případě nemohl nárokovat vyhovění jeho návrhu na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení. Okresní soud při posuzování návrhu shledal, že ředitel věznice při umístění stěžovatele do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení zohlednil především závažnost trestné činnosti odsouzeného a výměru uloženého trestu. Rozhodnutí ředitele věznice označil okresní soud za zákonné a dostatečně odůvodněné. Okresní soud neopomněl, navzdory tvrzení stěžovatele, přihlédnout i k předchozímu řádnému vedení života odsouzeného a charakteristice jeho osobnosti, jak ale okresní soud uvedl, předchozí život odsouzeného ani jeho společenské zásluhy mu nezabránily ve spáchání vysoce společensky závažné trestné činnosti, pro kterou byl pravomocně odsouzen a vykonává trest odnětí svobody (srov. odst. 11 - 13 napadeného usnesení okresního soudu).

9. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno návrhu odsouzeného na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení ve věznici s ostrahou podle § 12b odst. 3 zákona VTOS. Posouzení důvodnosti návrhu je věcí soudcovské úvahy. Ústavní soud přitom, s ohledem na svoje postavení v ústavním systému a vztah k obecným soudům, zásadně respektuje tato rozhodnutí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu by byl nutný pouze v případech, pokud by výklad obecných soudů vybočoval ze zásad spravedlivého procesu či jinak ústavně excesivní [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16]. Tato situace však v nyní projednávaném případě zjevně nenastala. 10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2020

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Jako soudci zpravodaji byla soudci Radovanu Suchánkovi přidělena ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 1. 2020 č. j. 1 Nt 13602/2019-191. Přípisem ze dne 14. 4. 2020 jmenovaný soudce navrhl, aby IV. senát Ústavního soudu posoudil jeho možnou podjatost a aby rozhodl o jeho případném vyloučení z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 949/20.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu byl podle § 324a odst. 3 trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na jeho umístění pro výkon trestu odnětí svobody do oddělení s nižším stupněm zabezpečení věznice s ostrahou. Tento trest mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018 č. j. 4 T 21/2013-33 778, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 č. j. 6 To 64/2018-34 994.

3. Soudce Radovan Suchánek uvádí s odkazem na řadu předchozích usnesení, kterými bylo rozhodnuto o jeho podjatosti, že se pro tuto věc necítí být podjatým. Jeho vztahy ke stěžovateli se odehrávaly vždy pouze v rovině pracovní. Ze shora uvedených usnesení se pak podává, že soudce Radovan Suchánek v letech 2004 až 2006 vykonával funkci náměstka na Ministerstvu zdravotnictví v době, kdy byl stěžovatel ministrem zdravotnictví; v letech 2006 až 2013 pak vykonával činnost odborného poradce poslaneckého klubu České strany sociálně demokratické v době, kdy byl stěžovatel místopředsedou tohoto poslaneckého klubu; a konečně v letech 2009 až 2012 vykonával pro Středočeský kraj činnost poradce, tj. v době, kdy byl stěžovatel hejtmanem tohoto kraje.

4. Čtvrtý senát, který je příslušný k rozhodnutí podle § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu, ve znění účinném od 8. 4. 2020 (úplné znění rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2020 č. Org. 1/20 vyhlášené pod Org. 23/20), dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro vyloučení soudce Radovana Suchánka z projednání a rozhodnutí věci.

5. Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

6. V posuzovaném případě existují pochybnosti o nepodjatosti uvedeného soudce, a to i s ohledem na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu. Soudce Radovan Suchánek je soudcem zpravodajem, který má určující vliv na postup v řízení a přijetí konkrétního rozhodnutí, a jeho vztah k vedlejšímu účastníkovi byl již opakovaně posouzen jako natolik intenzivní, že i v tomto případě mohou vzniknout o podjatosti soudce objektivně pochybnosti. Čtvrtý senát Ústavního soudu přitom nezkoumá současný vztah soudce Radovana Suchánka ke stěžovateli; důležité pro rozhodnutí je, zda uvedený vztah soudce Radovana Suchánka vyvolá i jen pouhou pochybnost o jeho nepodjatosti.

7. Na základě výše uvedených důvodů rozhodl čtvrtý senát Ústavního soudu podle § 36 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu tak, že soudce Radovan Suchánek je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 949/20.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2020

Jan Filip v. r. předseda senátu