III. ÚS 951/15

Odůvodnění

I. V ústavní stížnosti ze dne 30. 3. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2015, město Žlutice (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhlo, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobce se v civilním řízení, vedeném u Okresního soudu v K. V. pod sp. zn. 43 C 84/2013, domáhal určení vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům v k. ú. [k.ú.] a k. ú. [k.ú.], s tvrzením, že mu byly v roce 1945 přiděleny jako příděl na základě přídělové listiny. Vzhledem k tomu, že všechny pozemky byly ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření vykonávaly Vojenské lesy a statky České republiky, s. p. se sídlem v [adresa] (dále jen "žalovaný"), měl žalobce za to, že nabyl vlastnické právo dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalobce byl toho názoru, že přechodu vlastnického práva nebránila ani skutečnost, že pozemky se nacházejí na území vojenského újezdu, neboť zákon č. 172/1991 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, zákonem speciálním. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobce spatřoval v tom, že v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán jiný subjekt, což činí právní postavení žalobce nejistým. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a namítal, že aplikaci ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje skutečnost, že předmětné pozemky se nacházejí na území vojenského újezdu Hradiště a přechodu vlastnického práva brání ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., které stanoví, že majetek na území újezdů smí být jen ve vlastnictví státu; nesouhlasil ani s názorem žalobce, že zákon č. 172/1991 Sb. je speciálním ve vztahu k zákonu č. 222/1999 Sb. Právně významná skutková tvrzení byla mezi účastníky nesporná. Spor byl pouze o posouzení právní otázky, zda byly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalobce, stanovené v ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., resp. zda přechodu vlastnického práva bránilo ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb. Dne 23. 10. 2013 rozsudkem č. j. 43 C 84/2013-29 Okresní soud v K. V. (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II); svůj závěr, že na straně žalobce nebyly splněny podmínky dle § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb., pro přechod předmětných nemovitostí do jeho vlastnictví, podrobně odůvodnil. Dne 12. 3. 2014 rozsudkem č. j. 12 Co 582/2013-55 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 23. 10. 2013 č. j. 43 C 84/2013-29 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud nesouhlasil s názorem žalobce, že zákon č. 172/1991 Sb. je lex specialis ve vztahu k zákonu č. 222/1999 Sb.; poukázal zejména na skutečnost, že předmětné nemovitosti byly a i nadále jsou využívány k obraně státu jako součást vojenského újezdu, a konstatoval, že žaloba na určení, že jsou vlastnictvím žalobce, byla právem zamítnuta. Dne 14. 1. 2015 rozsudkem č. j. 28 Cdo 2627/2014-67, Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. 12 Co 582/2013-55 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud dovolání shledal přípustným pro posouzení otázky, zda k přechodu vlastnického práva k pozemkům nacházejícím se na území vojenského újezdu na obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. brání ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací soud byl toho názoru, že jak záměru zákonodárce, tak vnitřní jednotě právního řádu lépe koresponduje interpretace, dle níž s ohledem na § 31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb. k přechodu pozemků situovaných v existujících vojenských újezdech do vlastnictví obcí podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo. III.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že "postup obecných soudů nebyl správný." Poukázal na čl. 4 odst. 1 a 2 a na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vyjádřil názor, že obecné soudy v její věci jednaly "v rozporu s těmito základními ústavními principy" v důsledku čehož byl zbaven vlastnického práva k nemovitostem "a to jinak, než na základě zákona."

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, a to především nesprávným právním posouzením jeho věci; dále namítl porušení článku 11 odst. 1 Listiny, zaručujícího základní právo na ochranu vlastnictví.

Ústavní soud k tvrzení stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho věci obecnými soudy připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit sama o sobě porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení soudního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)], k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu zjevně nedošlo.

Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě zjištěno nebylo, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." V této souvislosti lze dále připomenout, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o právní posouzení věci, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců, zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti, obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jemuž odpovídá právo na pokojné užívání majetku zaručené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud připomíná, že základní podmínkou aplikace citovaných článků Listiny a Úmluvy je především samotná existence "majetku". Teprve následně Ústavní soud posuzuje, zda k nějakému zásahu do tohoto majetku vůbec došlo a zda případně šlo o zásah ospravedlněný z hlediska dalších ustanovení citovaných článků Listiny a Úmluvy, tj. provedený ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon", a zda byla zajištěna "spravedlivá rovnováha" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv. V projednávaném případě se stěžovatel nedomáhal ochrany žádného svého již existujícího hmotného majetku; za majetek považoval nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí ve prospěch třetí osoby, o nichž se pouze domníval, že je sám vlastní. Prvotní otázkou k posouzení tudíž bylo, zda tento stěžovatelem tvrzený nárok mohl představovat "majetek" chráněný Listinou či Úmluvou, do něhož mělo být neústavně zasaženo. Ústavní soud připomíná, že pojem "majetek", obsažený v čl. 11 odst. 1 Listiny resp. v prvním odstavci čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, má autonomní význam, který není omezen na vlastnictví fyzických věcí a nezávisí na formální klasifikaci v zákoně. Za určitých okolností tudíž může požívat ochrany tohoto článku i tzv. "legitimní očekávání získání majetku", které ovšem musí mít dostatečný základ v existující a ustálené judikatuře obecných soudů a nesmí být podmíněné. Nelze hovořit o legitimním očekávání tam, kde existuje spor o vlastnictví nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí jako majetek třetí osoby, jak tomu bylo v případě stěžovatele.

Ústavní soud je tudíž toho názoru, že stěžovatel se nemohl důvodně dovolávat základního práva na ochranu vlastnictví resp. na pokojné užívání majetku chráněného citovanými články Listiny a Úmluvy, neboť tvrzený "majetek" ve smyslu citovaných článků nevlastnil a nemohl legitimně očekávat získání majetku.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2015

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu