Odůvodnění
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 2. dubna 1996, se navrhovatel domáhal přezkoumání postupu řízení a rozhodnutí O.ú. S., a O.Ú. v H. Navrhl, aby všechna rozhodnutí těchto orgánů, vydaná v jeho neprospěch, byla zrušena. Podle § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10. Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení /§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb./. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný /§ 43 odst. 1 písm. f) cit. zákona/.
111. ÚS 97/96-7 Z obsahu návrhu, rozhodnutí O.Ú. v H., č.j. 381/ RR 3/95 ze dne 5. června 1995, RR 3/34/96 ze dne 20. ledna 1996, RR 3/ 465/95 ze dne 7. července 1995, žaloby navrhovatele z 10. července 1995, podané u Krajského soudu v Hradci Králové a směřující proti O.Ú., a spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 77/96 bylo zjištěno, že stížností napadená rozhodnutí O.Ú. nejsou rozhodnutím o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje /§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb./. Navrhovatel je napadl stížností u Ministerstva kultury ČR /rozhodnutí č.j. 381/RR 3/96 z 5. června 1995/ a žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové /rozhodnutí č.j. RR 3/465/95/, rozhodnuto o nich však dosud nebylo. Nebylo také shledáno, že by stížnost svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jak to má na mysli ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák, č. 182/1993 Sb. a jak se toho dovolává stěžovatel, když o existenci takového významu nic konkrétního ani sám neuvedl. Pro výše uvedené byla stížnost podle § 43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb., jako nepřípustná, odmítnuta. Pokud jde o stížnost, směřující proti rozhodnutí O.ú. S., č.j. 65/95 a O.Ú. v H., č.j. RR/34/9G, Ústavní soud rozhodl o téže stížnosti svým usnesením sp. zn. IV. ÚS 77/96 z 25. března 1996, když ji odmítl jako nepřípustnou /§ 43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb./, a proto na uvedené rozhodnutí, které bylo stěžovateli doručeno 28. března 1996, a jeho vyčerpávající odůvodnění ústavní soud v této věci odkazuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně 7. května 1996 JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj
2