III. ÚS 971/13

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. března 2013 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu v Kolíně (dále též "okresní soud"), kterým byl zamítnut jeho návrh na spojení níže uvedených exekučních řízení. Dle stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. října 2011 č. j. 38 EXE 2804/2011-9 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele (povinného) k uspokojení pohledávky oprávněného podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. března 2011 sp. zn. 9 EC 255/2010. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. M. S.. Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. listopadu 2011 č. j. 38 EXE 3042/2011-9 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele (povinného) k uspokojení pohledávky téhož oprávněného podle vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. května 2010 sp. zn. 6 EC 126/2010. Provedením exekuce byl rovněž pověřen soudní exekutor JUDr. M. S.. V průběhu těchto řízení podal stěžovatel návrh na spojení uvedených věcí podle § 112 o. s. ř. s odůvodněním, že obě exekuce byly nařízeny v průběhu jednoho měsíce, povinný obě exekuce plnil a plní, věc se týká téhož oprávněného i povinného a pohledávka je vymáhána týmž soudním exekutorem.

Okresní soud však usnesením ze dne 27. srpna 2012 č. j. 38 EXE 2804/2011-44, doručeným právnímu zástupci stěžovatele dne 22. února 2013, tento návrh zamítnul, neboť měl za to, že spojení těchto věcí by vedlo k časovému nárůstu při vymáhání pohledávek, a tudíž by bylo v rozporu se zájmem na hospodárnosti řízení. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení právě tohoto usnesení.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, umožňující následné posouzení její věcné opodstatněnosti. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)]. V dané věci stěžovatel rozporuje usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh na spojení dvou exekučních řízení ke společnému řízení. Přehlíží však, že toto rozhodnutí má pouze procesní povahu, pročež jej nelze považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Případné námitky stran nehospodárnosti postupu soudu a s tím spojené povinnosti k náhradě nákladů řízení bude moci stěžovatel uplatnit v dalším řízení, a to zejména v rámci námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 88 odst. 3 exekučního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 631/13 ze dne 11. 6. 2013 nebo sp. zn. I. ÚS 1466/11 ze dne 12. 6. 2013).

Protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), Ústavnímu soudu nezbylo, než jeho ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2013

Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj