Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. M. S., zastoupeného JUDr. Radimem Jüttnerem, advokátem AK se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2007 č. j. 28 Cdo 556/2006-268, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2007, napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým podle jeho názoru bylo porušeno jeho právo ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že společnost JUNIA s. r. o., odštěpný závod JUNIA, Ústí nad Labem, které svědčilo právo hospodaření k nemovitostem tvořícím soubor Lázní Rezek u Nového Města nad Metují (jež byly předmětem stěžovatelem uplatněných restitučních nároků), uzavřela se stěžovatelem v roce 1994 smlouvu o nájmu objektů ve smyslu ustanovení § 663 občanského zákoníku na dobu určitou. Pronajímatel tuto smlouvu vypověděl a jeho právní nástupce (Česká republika - Ministerstvo financí) se žalobou proti stěžovateli domáhal vyklizení původně pronajatých objektů. Nejprve byla žaloba zamítnuta, po rozhodnutí odvolacího soudu a posléze soudu dovolacího bylo žalobě vyhověno. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolacího soudu zamítnuto.
Ve vztahu k napadenému rozsudku stěžovatel namítá, že v rámci dovolacího řízení se Nejvyšší soudu ČR nezabýval jeho námitkou, že "žalobce je v uvedeném řízení současně v postavení osoby povinné, proto ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") je její povinností s věcmi až do jejich vydání nakládat s péčí řádného hospodáře, přičemž ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nemůže tyto věci ani jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat do užívání, a to pod sankcí neplatnosti těchto úkonů".
Stěžovatel především dovozuje, že pokud žalobce uspěl se svou žalobou na vyklizení z důvodu výpovědi smlouvy o nájmu, uzavřené se stěžovatelem jako s nájemcem (který o sobě v této souvislosti tvrdí, že je osobou oprávněnou), směruje prý takový procesní postup "logicky k tomu, aby předmětné nemovitosti mohly být později přenechány do užívání jinému či dokonce převedeny do vlastnictví jiného subjektu". Taková možnost (následného) procesního vývoje v uvedené věci je podle názoru stěžovatele právě s ohledem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. natolik závažná, že měla být podrobena přezkumu dovolacího soudu.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2007 č. j. 28 Cdo 556/2006-268 se zjišťuje, že dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2005 č. j. 20 Co 515/2005-248 bylo zamítnuto jako nedůvodné.
Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud v řízení vycházel z právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku ze dne 31. 8. 2005 č. j. 28 Cdo 72/2004-190 v tom smyslu, že nájem pronajatých nemovitostí byl sjednán na dobu určitou, přičemž nájemní vztah mezi stěžovatelem a právním předchůdcem žalobce je nutno posuzovat podle ustanovení § 663 a násl. občanského zákoníku. Je totiž nepochybné, že i nájemní poměr sjednaný na dobu určitou je možné vypovědět, pokud se o tom účastníci dohodli. Tak tomu bylo v předmětné věci, kdy ustanovení o výpovědi obsahoval čl. III. bod 1 nájemní smlouvy. Jestliže tedy výpověď z nájmu ze dne 25. 2. 1997 odpovídala sjednané úpravě, bylo správně vyhověno žalobě na ochranu vlastnického práva (ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku) s výjimkou jednoho z pozemků, u něhož nebylo prokázáno jeho vlastnictví.
V odůvodnění předmětného rozsudku dovolací soud nejprve uvedl, že pokud pronajímatel přenechá do užívání stavbu jako celek (byť se jedná o objekty obsahující nebytové prostory), nebude se nájemní smlouva řídit ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, ale obecnými ustanoveními občanského zákoníku o nájmu, i když, jak dále zdůraznil, smluvním partnerům nic nebrání v tom, aby si v rámci ustanovení občanského zákoníku smluvili dobu trvání nájmu a podmínky jeho ukončení obdobně jako u nájmu nebytových prostor ve smyslu již citovaného zákona č. 116/1990 Sb.
Svůj právní názor v projednávané věci dovolací soud podpořil odkazem na právní závěry uvedené v jeho rozsudku ze dne 21. 10. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1548/97. Ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům zdůraznil, že "nebylo shledáno, že by odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahovalo z hlediska hodnocení důkazů jiné skutečnosti než ty, které vyplynuly z protokolace výslechu svědka B., případně, že by takové skutečnosti absentovaly". Protože je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, nemohl se již zabývat hodnocením svědecké výpovědi uvedené v dovolání.
Ústavní soud po zvážení obsahu námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel se domnívá, že dovolací soud porušil jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na rovnost účastníků řízení, pokud se nezabýval a neprojednal veškeré dovolací důvody vymezené v dovolání. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že se dovolací soud nezabýval jeho úvahami, zda rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v podstatě vyhověno žalobě na vyklizení ve výroku identifikovaných nemovitostí, není v rozporu s restitučními předpisy (konkrétně zákonem č. 87/1991 Sb. a zákonem č. 229/1991 Sb.) za situace, kdy se stěžovatel v řízení dosud pravomocně neskončeném domáhá svých tvrzených restitučních nároků.
V projednávané věci byla předmětem řízení před obecnými soudy žaloba na vyklizení předmětných nemovitostí. O žalobním návrhu bylo rozhodováno poté, co dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 31. 8. 2005 č. j. 28 Cdo 72/2004-190 byl odvolací soud zavázán právním názorem dovolacího soudu v tom smyslu, že nájem předmětných nemovitostí byl sjednán na dobu určitou. Jestliže stěžovatel za přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. namítal, že řízení bylo zatíženo vadou, jejímž důsledkem je nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že věc byla nesprávně právně posouzena [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], bylo povinností dovolacího soudu zabývat se dovolacími důvody takto v dovolání vymezenými, přičemž primárním úkolem dovolacího soudu již není zjišťování skutkového stavu věci; tato fáze řízení spočívá především na soudu nalézacím, resp. v případech a za podmínek stanovených v příslušných ustanoveních o. s. ř. též na soudu odvolacím. Správnost skutkových zjištění, která mají původ v nesprávném hodnocení důkazů, je možné namítat uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Stěžovatel se odvolává na obsah jím uplatněných dovolacích důvodů, které podle jeho názoru nebyly v plném rozsahu předmětem přezkumu dovolacího soudu, což považuje za porušení svých základních práv a svobod. V této souvislosti akcentuje především údajnou souvislost projednávané věci s jeho dosud nevyřešenými restitučními nároky. Ovšem právě proto, že restituční nároky stěžovatele jsou předmětem dosud pravomocně neskončených řízení, nebyl dovolací soud oprávněn se výše naznačenými úvahami stěžovatele, ostatně dosud jen v rovině čistě hypotetické, zabývat, ale musel vycházet ze skutkového základu projednávané věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, neboť ten byl pro rozhodování soudů v předmětné právní věci relevantní. Pro překročení rozsahu dovolacího návrhu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. v době rozhodování dovolacího soudu neexistoval žádný zákonný důvod. Jakékoli další úvahy stěžovatele směřující k budoucím záměrům dosavadních vlastníků předmětných nemovitostí (stěžovatelem ostatně ničím nepodložené) nejsou za současného skutkového stavu věci podstatné. Jestliže tedy dovolací soud, jak uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, považoval za "nadbytečné" zabývat se takovou námitkou stěžovatele, nelze takovému postupu dovolacího soudu vytknout jakékoli pochybení, tím méně pak tvrzenou protiústavnost. Dovolací soud v odůvodnění rozsudku vyložil, z jakých důvodů neshledal stěžovatelem uplatněné dovolací důvody (včetně dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.) důvodnými, přičemž rozvedl i své úvahy ohledně správnosti aplikace ustanovení § 663 a násl. občanského zákoníku na projednávanou věc a platnou judikaturu k otázce právního režimu smlouvy o nájmu nebytových prostor v případě pronájmu budov jako celků. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se údajného porušení zásady rovnosti účastníků, neboť nesouhlas s právními názory dovolacího soudu, resp. s jeho posouzením uplatněných dovolacích důvodů, není a nemůže být posuzován jako porušení zásady rovnosti účastníků řízení, pokud dovolací soud (jako tomu bylo v projednávané věci) rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny. Protože Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení základních práv a svobod v napadeném rozsudku dovolacího soudu neshledal, ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu