Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2025 č. j. 4 Tdo 666/2025-1536, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2025 č. j. 2 To 68/2024-1332, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2024 č. j. 6 T 79/2023-1228, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku, přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, vše ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Krajský soud zjistil, že pachatelé (tři odsouzení včetně stěžovatele a jedna další neidentifikovaná osoba) dne 26. 11. 2021 vstoupili do rodinného domu poškozených, kde se vydávali za policisty s falešnými průkazy a fingovaným soudním příkazem. Pod touto záminkou přiměli poškozeného k otevření trezoru a zmocnili se finanční hotovosti a dalšího majetku, čímž způsobili škodu v celkové výši 1 625 220 Kč. Trestná činnost byla spáchána koordinovaně čtyřmi pachateli po předchozí domluvě s rozdělením úloh, čímž byl naplněn znak organizované skupiny ve smyslu § 173 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a způsobená škoda 1 625 220 Kč dosáhla hranice značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 trestního zákoníku. Na základě těchto zjištění odsoudil krajský soud stěžovatele a ostatní spoluobviněné za sbíhající se zločin loupeže, za přečin porušování domovní svobody a za přečin nedovoleného ozbrojování k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Krajský soud rozhodoval také o náhradě škody a nemajetkové újmy.
3. Odvolání stěžovatele, jednoho spoluobviněného a poškozené Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zamítl, zároveň rozhodl o odvolání dalšího obviněného tak, že jej zprostil obžaloby, a rozhodl rovněž o nároku poškozených na náhradu škody a újmy. Ve vztahu ke stěžovateli se vrchní soud zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry krajského soudu.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že dovolací argumentace stěžovatele tvoří z převážné části doslovné opakování námitek uplatněných v řízení před soudy nižších stupňů, se kterou se soudy dostatečně a správně vypořádaly.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že postupem vrchního soudu, aprobovaným Nejvyšším soudem, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, když vrchní soud v rámci veřejného zasedání neprovedl navrhovaný výslech stěžovatele jako obviněného, který žádal ve věci vypovídat. Vrchní soud se s tímto návrhem na provedení výslechu stěžovatele vůbec nevypořádal a tento návrh zamítl spolu s ostatními návrhy na doplnění dokazování (výslechy svědků).
6. Stěžovatel tvrdí, že výrok o jeho vině spočívá na nedostatečném řetězci nepřímých důkazů, na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy, zejména rozporné výpovědi poškozeného. Vrchní soud porušil zásadu beneficium cohaesionis, když jeden spoluobviněný byl vrchním soudem zproštěn obžaloby pro nedostatek důkazů, měly soudy shodně postupovat i vůči ostatním obviněným, neboť důkazní situace o jejich účasti na činu byla srovnatelná. Podle stěžovatele také vrchní soud v rozporu s pravidlem obsaženým v § 56 odst. 3 trestního zákoníku neprovedl individualizaci trestu v rámci přezkumu výroku rozsudku krajského soudu týkající se způsobu výkonu trestu odnětí svobody, když nerozhodl o umístění stěžovatele do věznice s mírnějším režimem, ač zákonná kritéria pro tento postup byla splněna.
7. Stěžovatel dále namítá, že telekomunikační a lokalizační údaje, o něž soudy opřely závěr o jeho přítomnosti na místě činu, byly plošně shromažďovány v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. 7. 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací, a jsou tudíž procesně nepoužitelným důkazem.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Taková situace v posuzované věci nenastala.
10. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně zdůrazňuje důležitost zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti stran, vyplývajících z čl. 96 odst. 1 Ústavy a z čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i z práva na spravedlivý proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z judikatury nicméně též vyplývá, že tyto zásady platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, to jest o vině a o trestu (obdobně např. usnesení ze dne 26. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 172/23). Nutnost osobního slyšení při soudním jednání je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu, s přihlédnutím k charakteru řízení a ke způsobu, jakým v něm byly prezentovány a chráněny zájmy obhajoby, to vše viděno ve světle důležitosti projednávané věci pro obviněného. Při takovémto zvažování může hrát roli např. to, zda obviněný byl slyšen alespoň v dřívější instanci, zda na jednání byly rozhodovány otázky právní či skutkové, zda byly projednávány skutečnosti mající význam pro závěr o vině či nevině, či zda soud byl či nebyl vázán reformationis in peius, tedy zákazem změny k horšímu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 5. 1988 Ekbatani proti Švédsku č. stížnosti 10563/83, ze dne 21. 9. 1993 Kremzow proti Rakousku č. stížnosti 12350/86, ze dne 25. 3. 1998 Belziuk proti Polsku č. stížnosti 23103/93 a ze dne 18. 10. 2006 Hermi proti Itálii č. stížnosti 18114/02).
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především pochybení vrchního soudu, který v rámci veřejného zasedání neprovedl navrhovaný výslech stěžovatele jako obviněného, čímž porušil jeho právo být ve věci slyšen. Ústavní soud připomíná, že řízení o odvolání se svou povahou a účelem v mnoha ohledech liší od řízení před soudem prvního stupně a zásady, jež plně ovládají hlavní líčení, se ve veřejném zasedání nemusí vždy uplatnit v plném rozsahu. Jde o řízení, v němž odvolací soud přezkoumává napadené rozhodnutí na základě námitek stran z hlediska požadavků zákonnosti a odůvodněnosti (viz § 254 odst. 1 trestního řádu) a dokazování se zde provádí jen výjimečně (srov. § 263 odst. 6 a § 259 odst. 3 trestního řádu). Pokud jde o možnost trestní věc v odvolacím řízení spolehlivě rozhodnout z hlediska dostatečného objasnění skutkového stavu věci, mohl se vrchní soud opřít o odůvodnění rozsudku krajského soudu, z něhož je patrno, že pro rozhodnutí byl k dispozici dostatek důkazů a skutkový stav věci ohledně stěžovatele byl zjištěn bez důvodných pochybností. Za takového stavu nelze vrchnímu soudu vytýkat, že neprováděl další navržené důkazy a návrhy obhajoby zamítl pro jejich nadbytečnost.
12. Stěžovatel byl dvakrát vyslýchán v přípravném řízení a dvakrát u hlavního líčení, pročež měl možnost uvést okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě a vyjádřit ke všem skutečnostem, které mu byly obžalobou kladeny za vinu. Stěžovatel byl v trestním řízení zastupován obhájcem, měl možnost být přítomen veřejnému zasedání vrchního soudu, měl možnost se písemně v rámci svého odvolání vyjádřit, a tak zaručit své právo na obhajobu a spravedlivý proces. To, že veškerá svá práva neuplatnil v průběhu trestního stíhání při rozhodování krajského soudu, lze přičíst jeho taktice obhajoby, nikoliv postupu obecných soudů, které nevybočily z rámce spravedlivého procesu.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tvrzení ohledně jím preferovaného hodnocení dílčích aspektů některých důkazů, aniž by se věnoval celkovému souhrnu a komplexnímu hodnocení, které soudy v dané věci provedly. S obhajobou (a to nejen stěžovatele) se soudy podrobně vypořádaly (poukázat je nutné zejména na obsáhlou argumentaci krajského soudu v bodech 20 až 39 rozsudku). Stěžovatelův nesouhlas s jejich pečlivě odůvodněnou argumentací nečiní napadená rozhodnutí protiústavními. Stěžovatelův podíl na trestné činnosti je dosvědčován nejen svědectvím poškozeného, ale také kamerovými záznamy automobilu použitého k trestné činnosti, lokalizací telekomunikačních údajů jak stěžovatele, tak dalších obviněných, lokalizací telekomunikačních údajů jimi použitého automobilu a nalezenými důkazy v automobilu použitého k trestné činnosti (odpovídající výše a forma finanční hotovosti, černošedá softshellová bunda, replika krátké střelné zbraně, pouta). Soudy na základě celého souboru důkazů, které vyhodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, logicky a dostatečně vysvětlily, proč nelze mít o vině stěžovatele žádné pochybnosti.
14. Se stěžovatelem nelze souhlasit, že důkazní situace u původně obviněného R. Č. byla s jeho situací srovnatelná. Původně obviněný byl rozhodnutím vrchního soudu obžaloby zproštěn, neboť byl na rozdíl od stěžovatele usvědčován pouze problematickou rekognicí, což ovšem vrchní soud i Nejvyšší soud vyhodnotily jako nedostačující. Pokud byl proto za těchto okolností, na rozdíl od stěžovatele, původně obžalovaný obžaloby zproštěn, jde o výsledek hodnocení důkazů. V posuzované věci tak Ústavní soud, ve shodě s obecnými soudy, neshledal důvod pro uplatnění zásady beneficium cohaesionis.
15. Ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí nemůže vést ani námitka o nepoužitelnosti plošně uchovávaných údajů o telekomunikačním provozu jako důkazů v trestním řízení. V posuzované věci šlo o situaci, kdy orgány činné v trestním řízení na základě platného a účinného zákona rozhodly o využití dat lokalizujících telefonní přístroj k prokázání zvlášť závažného trestného jednání. V tomto kontextu je třeba poukázat na judikaturu Soudního dvora Evropské unie - srov. k tomu rozsudek ze dne 6. 10. 2020 ve věci C-511/18, C-512/18 a C-520/18 La Quadrature du Net a další v. Premier ministre a další, vycházející z toho, že při potírání velmi závažné trestné činnosti je možné data telekomunikačního provozu použít. Námitku stěžovatele již ústavně souladně vypořádal Nejvyšší soud v bodech 55 až 61 napadeného usnesení.
16. Stěžovatel také namítá umístění výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou, avšak opomíjí, že zákonné podmínky § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byly v jeho věci naplněny, neboť byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře, která standardně tomuto typu věznice odpovídá. Soud při svém rozhodování nemá povinnost využít moderačního práva podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku, jak se stěžovatel mylně domnívá, neboť se jedná o ustanovení fakultativní.
17. Ústavní soud neshledává žádný extrémní nedostatek či ústavněprávní deficit v závěrech vyplývajících z napadených rozhodnutí, neboť skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování a jsou řádně odůvodněna. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí se Ústavní soud nezabýval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. července 2026
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu