III. ÚS 993/13

Odůvodnění

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů vydaných v rámci rozhodování proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o ochranu osobnosti, neboť bezdůvodně bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku ze žaloby. Stěžovatel v návrhu uvedl, že vznáší námitku podjatosti soudců Ústavního soudu, aniž by ji dále konkretizoval. Žádal, aby označená rozhodnutí obecných soudů byla nálezem zrušena, neboť se cítí dotčen ve svých základních právech zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Návrh byl spojen s žádostí o ustanovení advokáta pro zastupování před Ústavním soudem.

Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem [viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem) volí, ačkoli byl opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (například v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 82/05, sp. zn. I. ÚS 169/05, sp. zn. IV. ÚS 190/05, sp. zn. III. ÚS 243/05 či naposledy pod sp. zn. IV. ÚS 1591/12). Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat v případě, že stěžovatel nemá prostředky na zaplacení nákladů spojených s právním zastoupením, včetně upozornění, že Ústavní soud právní zastoupení nezajišťuje. Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto v jeho vlastním zájmu, aby podal ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve stěžovatelových věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Vyslyšet nebylo možno ani stěžovatelovu žádost o "poskytnutí adekvátních lhůt k doplňování ústavní stížnosti ... cca v horizontu 60-90 dnů. Zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletního a bezvadného návrhu. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (ve stěžovatelově věci naposledy sp. zn. I. ÚS 2539/12 a sp. zn. IV. ÚS 2727/12) se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2013

Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj