Usnesení ze dne 7. 9. 2011
Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Evou Lotterovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Nco 34/2011 ze dne 11. 2. 2011, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označené rozhodnutí vrchního soudu, jímž nebylo vyhověno její námitce podjatosti, vznesené proti soudkyni Městského soudu v Praze JUDr. Marice Blažkové, projednávající u uvedeného soudu její věc - žalobu o určení vlastnictví a vydání akcií, a rozhodnuto tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 6/2006.
Jak patrno z obsahu napadeného rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti, vznesla stěžovatelka námitku podjatosti jmenované soudkyně soudu I. stupně jednak pro způsob vedení řízení, který popsala, jednak z důvodu jejího členství v KSČ do listopadu 1989, kteroužto námitku považovala ve vztahu k projednávané věci za relevantní, neboť, jak uvedla, na vraždě jejího syna Mgr. L. K. dne 23. 8. 2003 - do jehož majetku patří i akcie, které jsou předmětem sporu - se podíleli členové KSČ, a protože jmenovaná soudkyně je na seznamu soudců, kteří byly členy nebo kandidáty KSČ, nelze vyloučit, že jejich dodnes propojená a organizovaná síť kryje trestně podezřelé z vraždy a rozkrádání majetku zůstavitele.
Vrchní soud po zjištění obsahu vyjádření jmenované soudkyně, z něhož je zřejmé, že ani k věci ani k účastníkům řízení či jejich zástupcům nemá žádný vztah, přičemž z dosavadního obsahu spisu se nepodává žádná skutečnost nasvědčující právně relevantnímu důvodu pochybnosti o její nepodjatosti, vznesené námitce podjatosti nevyhověl, neboť ji neshledal důvodnou. Napadené usnesení vydal v podstatě s odůvodněním, že zásadní stěžovatelkou uváděný důvod - bývalé členství jmenované soudkyně v KSČ - není důvodem, pro který by bylo možno soudkyni vyloučit z projednání a rozhodnutí dané věci, neboť z žádného právního předpisu včetně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, nevyplývá žádné omezení pro členy politických stran či hnutí, včetně členství, popř. bývalého členství v KSČ. Odvolal se přitom také na rozhodování Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 4 Nd 322/2010), podle něhož uvedený názor nemůže ovlivnit ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/2010, neboť ten se týkal práva na poskytnutí informace ohledně členství, popř. kandidatury soudců v KSČ před 17. 1. 1989, nikoliv však otázky podjatosti soudců.
Proti tomuto usnesení směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka oponuje uvedenému závěru vrchního soudu a s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, z níž cituje, zdůrazňuje, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno "nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti". O této lze u jmenované soudkyně pochybovat právě pro její členství v KSČ před listopadem 1989. Tvrdí totiž, že bývalí členové KSČ se podíleli na vraždě jejího syna a vzhledem k této spojitosti je dle jejího názoru dán důvod o nepodjatosti soudkyně pochybovat, čemuž, jak dále uvádí, nasvědčuje i postup soudkyně v řízení, který dále ve stížnosti podrobně popisuje s tím, že v jeho důsledku dochází i k průtahům v řízení.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka svou námitku podjatosti soudkyně projednávající u Městského soudu v Praze její věc opírá v zásadě obecně o fakt jejího bývalého členství v KSČ, přičemž žádnou konkrétní relevantní skutečnost nasvědčující její podjatosti neoznačila. Vrchní soud v Praze se přitom v napadeném usnesení se stěžovatelkou vznesenou námitkou vypořádal, a to způsobem odpovídajícím jak judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Nd 468/2010, 4 Nd 99/2009, 4 Nd 322/2010) tak i judikatuře Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3268/10, III. ÚS 860/11). Na odůvodnění napadeného rozhodnutí tak lze odkázat, a to včetně jeho odkazu na ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř., podle něhož okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, důvodem k jeho vyloučení nejsou.
Ústavní stížnost byla proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2011
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu
Usnesení ze dne 12. 7. 2011
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o námitce podjatosti podané stěžovatelkou Mgr. D. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2011 sp. zn. Nco 34/2011, takto:
Výrok
Soudce Pavel Holländer není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci.
Odůvodnění
Stěžovatelka ve svém přípisu ze dne 12. 4. 2011 vznesla námitku podjatosti proti soudci zpravodaji Pavlu Holländerovi a dalším členům senátu, kteří byli členy KSČ k 17. 11. 1989, pro jejich možnou nedůvěryhodnost. Přípisem ze dne 27. 6. 2011 se k námitce podjatosti vyjádřil soudce Pavel Holländer, který uvedl, že stěžovatelku osobně nezná, k předmětné věci jiný než úřední vztah nemá a tudíž se vzhledem k poměru k věci, účastníkům řízení, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům necítí být podjatý.
Podle § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti; dále též tehdy, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.
Osobní vztah soudce ke stěžovatelce, resp. jiným účastníkům řízení nebo jejich zástupcům dán není, a ani stěžovatelka jej netvrdí. Námitky stěžovatele jsou neseny toliko na vlně subjektivních názorů stěžovatelky, které však nejsou podloženy žádnou objektivní skutečností, z níž by bylo lze dovodit jakýkoli vztah soudce Pavla Holländera ke stěžovatelce či předmětu řízení. Co se týče otázky důvěryhodnosti soudců, kteří byli před rokem 1989 členy KSČ, je čtvrtý senát Ústavního soudu toho názoru, že pro pochybnost o podjatosti soudce nepostačuje pouhé obecné tvrzení, dle něhož byl soudce členem KSČ, ale musí být předloženy ověřitelné skutečnosti zpochybňující nezávislost a nestrannost soudce právě z tohoto důvodu. Jinými slovy, členství v KSČ nelze paušalizovat. To platí zvláště za situace, kdy od pádu totalitního režimu uplynulo více než 21 let. Lze tedy uzavřít, že o nestrannosti Pavla Holländera není jakékoli legitimní pochybnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 167/94, I. ÚS 370/04, II. ÚS 105/01, II. ÚS 105/01 a další). Stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti proto rozvrhem práce Ústavního soudu určený senát IV. Ústavního soudu nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2011
Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu