Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Přešovice, sídlem [adresa] zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Třebíč, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020 č. j. 26 Cdo 1214/2019-144, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Z. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020 č. j. 26 Cdo 1214/2019-144 bylo odmítnuto dovolání vedlejšího účastníka jako žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 11. 2018 č. j. 37 Co 384/2017-124, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 8. 2017 č. j. 12 C 108/2016-103 v I. výroku, jímž byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 36 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.). Výrokem II. byl rozsudek krajského soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek okresního soudu v III. výroku o zamítnutí vzájemné žaloby vedlejšího účastníka na zaplacení částky 157 750 Kč a ve výrocích II., IV. o nákladech řízení a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud vybočil ze svého postavení a namísto skutkového zjištění okresního soudu a krajského soudu provedl vlastní skutková zjištění, a to bez jednání, a stěžovatelka tak nemohla vznést námitky, čímž bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na to, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu tomu tak není.
5. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
8. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud k dovolání vedlejšího účastníka II. výrokem zrušil rozsudek krajského soudu ve výše specifikované části a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V předmětné věci tedy bude u krajského soudu probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, event. i včetně ústavní stížnosti, a podaná ústavní stížnost je proto za dané procesní situace předčasná a tedy nepřípustná.
9. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení, jde-li o ústavní stížnost v části směřující proti I. výroku rozsudku Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona zákon o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadený I. výrok rozsudku Nejvyššího soudu, jelikož ale mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Napadeným I. výrokem rozsudku Nejvyššího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku krajského soudu ve výše specifikovaném rozsahu s odůvodněním, že dovolání je podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné. Uvedeným výrokem tedy nebylo rozhodnuto o opravném prostředku stěžovatele, ale o dovolání vedlejšího účastníka. Odmítnutím dovolání vedlejšího účastníka nemohla být ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena; dovoláním napadený výrok rozsudku krajského soudu, kterým krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu, pokud jím byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 36 000 Kč s příslušenstvím ve prospěch stěžovatelky, zůstal dovoláním vedlejšího účastníka nedotčen.
13. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti I. výroku rozsudku Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl; ústavní stížnost v části směřující proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu