Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. I., zastoupené Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem, AK se sídlem v [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2007 čj. 10 Co 538/2007-68 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 4. 2010, doplněnou dne 26. 4. a 28. 4. 2010, se M. I. (dále jen "povinná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v exekučním řízení.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 16. 9. 2005 Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") nařídil exekuci na majetek povinné pro 6.209.602,36 Kč a pověřil provedením této exekuce soudního exekutora. Dne 6. 6. 2007 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinné rozhodnutí okresního soudu ze dne 16. 9. 2005 potvrdil. Dne 22. 10. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání povinné proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 6. 6. 2007 odmítl jako nepřípustné. III.
V ústavní stížnosti postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci stěžovatelka namítla rozpornost postupu správce daně s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění, a odkázala na nález ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 173/01. Závěrem uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 6. 6. 2007 spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
IV. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 6. 6. 2007 je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládá; tento závěr lze vztáhnout i na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 22. 10. 2009. Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.
Nad rámec uvedeného nutno konstatovat, že kvalita podání, jimiž stěžovatelčin advokát v projednávané věci oslovil Ústavní soud, byla tristní. V tomto směru je zjevné, že stěžovatelčin zástupce poskytl své klientce službu ne zcela splňující předpoklady kladené na právní pomoc poskytovanou příslušníkem advokátního stavu. Řečené nic nemění na neopodstatněnosti stížnostního žádání (nebylo by důvodné i kdyby byl podaný návrh sepsán řádně); Ústavní soud má však za to, že toto obiter dictum může mít jednak preventivní význam a jednak i význam pro právní vztah existující mezi stěžovatelkou a jejím advokátem.
Z vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. května 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu