IV. ÚS 1046/23

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zprostil prvního vedlejšího účastníka a druhou vedlejší účastnici obžaloby pro skutek, který měl - ve stručnosti uvedeno - spočívat v tom, že po předchozím neúspěšném uplatňování pohledávek vůči obchodní společnosti X, s přihlédnutím k tomu, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi byl zrušen pracovní poměr v obchodní společnosti Y, se záměrem vynutit si předčasné vyplacení částky ve výši 376 133 280 Kč a obnovit postavení tohoto vedlejšího účastníka v uvedené společnosti, měli nechat přepadnout stěžovatele (majícího v trestním řízení postavení poškozeného) a za použití násilí ho donutili podepsat dokumenty, které měly vést k obnovení postavení prvního vedlejšího účastníka v obchodní společnosti Y, a k tomu, že mu bude vyplacena požadovaná částka. Napadený rozsudek byl v pořadí třetím rozhodnutím, v předchozích rozhodnutích krajský soud shledal oba vedlejší účastníky (na rozdíl od jiných spolupachatelů, kteří měli vykonat únos) vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu, ve formě spolupachatelství. V napadeném rozsudku však krajský soud v návaznosti na pokyny Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který jsou oba vedlejší účastníci stíháni. Dále krajský soud podle § 229 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázal stěžovatele a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Následné odvolání státního zástupce vrchní soud napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění vrchní soud rozvedl, v čem spočívají důvodné pochybnosti o průběhu spáchaného skutku (podle obžaloby), pročež nelze bez důvodných pochybností uzavřít, že se stal skutek, pro který byli vedlejší účastníci stíháni. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že předmětná trestní věc vznikla na podkladě nevyřešených majetkových vztahů při společném podnikání prvního vedlejšího účastníka a stěžovatele, respektive neochoty stěžovatele hradit svoje závazky. V dané souvislosti vrchní soud konstatoval, že i krajský soud ve svém rozhodnutí připustil, že není vyloučeno, že stěžovatel jako poškozený chtěl oba vedlejší účastníky falešně obvinit.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [např. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)], z níž dovozuje, že jako osoba poškozená má právo na efektivní trestní řízení a na ochranu svých práv a svobod, čili že se může ústavní stížností bránit i proti rozhodnutím, kterým došlo ke zproštění obžaloby vedlejších účastníků. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že na výsledku trestního řízení nesou podle jeho názoru vinu především samotné orgány činné v trestním řízení, které nesprávným postupem učinily nepoužitelnými pro věc rozhodující důkazy, jako byly pachové stopy, nesprávně provedená rekognice nebo opožděně provedená domovní prohlídka v domě vedlejších účastníků, čehož umně využila obhajoba, pročež k těmto důkazům nebylo možno v trestním řízení přihlížet.

5. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry vrchního soudu o tom, že jeho výpověď k okolnostem únosu a k pohrůžkám, pod jejichž vlivem měl stěžovatel podepsat předmětné dokumenty (jimiž uznává nároky prvního vedlejšího účastníka), se v průběhu trestního řízení významně měnila a z toho důvodu má být stěžovatelova výpověď málo věrohodná. Vrchní soud také podle stěžovatele nekriticky přejal závěry znaleckých posudků předkládaných obhajobou, v nichž byl formulován závěr, že způsob přepadení stěžovatele a jeho únos se nemohly odehrát tak, jak je stěžovatel prezentoval. Stěžovatel dále nesouhlasí s hodnocením své osobnosti znalkyní, jež ho charakterizovala jako osobu fixovanou na hromadění majetku, čemuž je ochoten mnohé podřídit bez ohledu na sociální důsledky nebo soucit, čímž je podle znalkyně snižována věrohodnost jeho tvrzení.

6. Dále stěžovatel namítá, že vrchní soud nepřípustně vnutil krajskému soudu svoje hodnocení věci, což je o to absurdnější, že oba soudy k rozdílným závěrům dospěly na základě obdobně zjištěného skutkového stavu. V uvedené situaci podle stěžovatele krajský soud rezignoval při svém rozhodování na nalezení práva.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a průběh řízení

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by měl na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavním právu jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové vadě ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

9. K věci samé lze uvést, že Ústavní soud navazuje na závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") týkající se požadavku na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Byť požadavek účinného vyšetřování může být odvozen i z jiných základních lidských práv zaručených Úmluvou (zejména z práva zakotveného v čl. 4), v kontextu posuzované věci a s přihlédnutím k podstatě předmětného skutku však není namístě použití této úpravy zvažovat. Rozhodovací praxe Ústavního soudu adaptuje závěry judikatury ESLP na vnitrostátní poměry České republiky [srov. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14)], proto Ústavní soud vychází z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze v řízení o činech nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné s porušením práva na život [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)] nebo osobní svobody [srov. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475)]. Tento závěr není v rozporu s nálezem ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18 (N 207/97 SbNU 222), byť byl vydán až po nálezu sp. zn. III. ÚS 2012/18, neboť tento pozdější nález se ve skutečnosti požadavkem na účinné vyšetřování při zásahu do majetkových práv důsledně nezabývá, toliko při rekapitulaci judikaturního vývoje rozhodování ESLP odkazuje, mimo jiné, na jeho rozsudek ze dne 14. 10. 2008, stížnost č. 70930/01, Blumberga proti Lotyšsku, v němž tehdy ESLP, zjevně hledaje meze práva poškozeného na účinné vyšetřování, připustil toto právo ve výjimečných případech i při ochraně vlastnického práva [srov. k tomu obdobně nález sp. zn. I. ÚS 3196/12, bod 16. odůvodnění].

10. Aby právo na účinné vyšetřování oběti podle čl. 2 a 3 Úmluvy v souvislosti se zásahem do nedotknutelnosti osoby vzniklo, vyžaduje se - jak již naznačeno - určitá minimální intenzita (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 20. 10. 2016 ve věci Muršič v. Chorvatsko, stížnost č. 7334/13, bod 99.), která je ale relativní, tedy závisí na posouzení všech okolností věci, jimiž jsou zejména délka zásahu, fyzické a psychické následky, v některých případech i pohlaví, věk či zdravotní stav oběti (srov. např. rozsudek pléna ze dne 18. 1. 1978 ve věci Irsko v. Spojené království, stížnost č. 5310/71, bod 162., rozsudky velkého senátu ze dne 6. 4. 2000 ve věci Labita v. Itálie, stížnost č. 26772/95, bod 120., nebo ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh v. Německo, stížnost č. 54810/00, bod 67.), dále pohnutka či cíl zásahu do fyzické integrity, jakož i celkový kontext, v němž k zásahu došlo, např. zda se tak stalo ve zjitřené atmosféře citového vypětí (srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen v. Německo, stížnost č. 22978/05, bod 88., či rozsudek ze dne 21. 12. 2000 ve věci Egmez v. Kypr, stížnost č. 30873/96, bod 78.).

11. Ačkoliv způsobený následek sám o sobě není rozhodný, lze ilustrativně uvést, že ESLP např. shledal při splnění dalších podmínek za dostatečnou intenzitu pro účely čl. 3 Úmluvy zranění nohy, které mělo za následek nekrózu tkáně, pro niž musela být noha amputována (rozsudek ze dne 1. 2. 2011 ve věci Sambor v. Polsko, stížnost č. 15579/05, body 10. a 36.) nebo střelné poranění orgánu, který není životně důležitý (rozsudek ze dne 20. 11. 2007 ve věci Necdet Bulut v. Turecko, stížnost č. 77092/01, bod 27.). Na druhou stranu samotná intenzita zranění nemůže hrát rozhodující úlohu, neboť i ve zmíněných věcech přihlédl ESLP též k tomu, že tato zranění byla způsobena úmyslně ozbrojenými složkami veřejné moci. V takových případech může právo na účinné vyšetřování vzniknout i tehdy, bylo-li způsobené zranění menší či zanedbatelné, ale je zde jiná rozhodná okolnost, kterou může být například zásah způsobený orgány veřejné moci tím, že s obětí nakládaly, jako by byla pouhou věcí (rozsudek velkého senátu ze dne 28. 9. 2015 ve věci Bouyid v. Belgie, stížnost č. 23380/09, bod 90.), nebo že útrapy byly způsobeny úmyslným dlouhotrvajícím útokem (srov. např. rozsudky velkého senátu ze dne 16. 12. 1999 ve věci V. v. Spojené království, stížnost č. 24888/94, bod 71., nebo ze dne 4. 7. 2006 ve věci R. S. v. Francie, stížnost č. 59450/00, bod 118.) anebo do integrity osoby bylo zasaženo v době, kdy byla oběť veřejnou mocí omezena na svobodě (srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 28. 7. 1999 ve věci Selmouni v. Francie, stížnost č. 25803/94, bod 99.).

12. Také v případech, v nichž je třeba zvažovat naplnění požadavku účinného vyšetřování při zásahu způsobeného jednotlivcem (tedy nikoli veřejnou mocí) do fyzické integrity jiné osoby mírnější intenzity (např. úderu do obličeje a škrcení atd.), ESLP požaduje zpravidla kombinaci s dalšími faktory. Jsou jimi zejména domácí násilí, v němž k takovému zásahu došlo, vyznačující se opakovanými verbálními útoky, vyhrožováním násilím či zabráněním kontaktu s druhým rodičem atd. (srov. např. rozsudek ze dne 3. 9. 2015 ve věci M. a M. v. Chorvatsko, stížnost č. 10161/13, bod 135.), nízký věk oběti či jiná její zvláštní zranitelnost (např. rozsudky ze dne 10. 2. 2001 ve věci Z. a ostatní v. Spojené království, stížnost č. 29392/95, bod 73., ze dne 17. 10. 2006 ve věci S. Ö. a další v. Turecko, stížnost č. 73792/01, bod 133., či rasová či jiná nenávistná motivace útoku (srov. rozsudek ze dne 28. 3. 2017 ve věci Škorjanec v. Chorvatsko, stížnost č. 25536/14, bod 53.).

13. V návaznosti na výše uvedená východiska a stěžovatelovu argumentaci Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů - zejména v postupu a v rozhodnutí vrchního soudu - neshledal porušení základních práv stěžovatele v té míře, aby uvedená rozhodnutí zrušil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí lze dovodit, což připomíná i stěžovatel v ústavní stížnosti, že mnohé důkazy nemohly být použity pro různá procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení. Taková okolnost však nemůže jít k tíži vedlejších účastníků. Ústavní soud se s ohledem na svoje postavení mimo soustavu soudů nebude zabývat pochybnostmi, které u vrchního soudu vyvolaly měnící se výpovědi stěžovatele (ani nebude polemizovat s tím, zda si stěžovatel mohl všimnout potetovaných rukou únosců nebo jizev v obličeji některého z nich) a dodává, že vrchní soud se v napadeném rozhodnutí důsledně vypořádává s důvody, které u něj vyvolaly ohledně údajné trestné činnosti obou vedlejších účastníků takové pochybnosti, že vedl krajský soud k opakovanému hodnocení věci a nakonec i ke zproštění obžaloby. Napadená rozhodnutí respektují základní zásady ovládající trestní řízení, byť nelze plně vyloučit, že byl spáchán trestný čin (tedy že stěžovatel byl - stručně řečeno - přepaden a byl donucen podepsat pro něj nevýhodné dokumenty), avšak existenci takového skutku, jeho průběh, respektive podíl vedlejších účastníků na něm se nepodařilo prokázat do takové míry, aby za něj mohli být v trestním řízení shledáni vinnými a aby jim za něj mohl být uložen trest (viz odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu v bodech 7. a násl. a shrnutí právních závěrů v bodech 35. až 37.)

14. Podle zjištění obecných soudů je zřejmé, že zásah do fyzické integrity stěžovatele, který měl být proveden vedlejšími účastníky ať už přímo nebo zprostředkovaně, nebyl takového charakteru, jaký pro naplnění požadavku na účinné vyšetřování konkrétního poškozeného judikatura ESLP vyžaduje. Z odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména rozsudku krajského soudu) se podává, že stěžovatel při jím tvrzeném útoku utrpěl jen lehká poranění kůže a krevní výrony, přičemž Ústavní soud odhlíží od toho, že v napadených rozhodnutích je popisováno, že stěžovatel se na jednání, na němž podepsal zpochybňované dokumenty, opil, a proto se pohyboval velmi těžce, přičemž se lehce zranil. Ve stěžovatelově věci, kromě absence závažnějších zranění, nejsou zjistitelné ani další faktory, dovozené judikaturou ESLP, které by nenaplnění požadavku na účinné vyšetřování zesilovaly na ústavněprávní úroveň. Ústavní soud dodává, opět v návaznosti na judikaturní závěry ESLP, že trestní řízení ve věci stěžovatele nebylo skončeno již ve fázi prověřování, tedy všechny důležité otázky dané věci byly posouzeny k tomu příslušnými soudy (a to dokonce opakovaně), když z tohoto úhlu pohledu nutno vycházet z toho, že eventuální nenaplnění požadavku na účinné vyšetřování by bylo evidentně mnohem menší intenzity, než kdyby se obecné soudy stěžovatelovou věcí vůbec nezabývaly.

15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2023

Radovan Suchánek v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatel podle § 38 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), vznesl námitku podjatosti proti asistentce soudce JUDr. A. K., Ph.D., odůvodněnou tím, že její manžel Mgr. P. K., Ph.D., LL.M., je obhájcem obžalovaného, který je v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkem. Současně se stěžovatel domáhal také vyloučení soudce Radovana Suchánka, u něhož tato asistentka působí, přičemž o tomto návrhu rozhodl III. senát Ústavního soudu, příslušný podle § 10 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2023 (č. Org. 1/23 ve znění účinném od 10. 5. 2023), usnesením ze dne 25. 5. 2023 tak, že soudce Radovan Suchánek není vyloučen z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 1046/23.

2. Asistentka soudce, jejíž podjatost je namítána, ve svém vyjádření ze dne 4. 5. 2023 uvedla, že nezná vedlejšího účastníka řízení ani samotného stěžovatele, nemá žádné konkrétní poznatky nebo vztah k věci, necítí se tedy subjektivně podjatá. Dále sdělila, že na vyřizování věci sp. zn. IV. ÚS 1046/23 se nepodílí, neboť tato věc nebyla přidělena soudci Radovanu Suchánkovi jako soudci zpravodaji, u něhož působí.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, přičemž tento předpoklad podle § 38 odst. 2 zákona o Ústavním soudu platí přiměřeně i pro vyloučení asistenta soudce. Podle téhož ustanovení zákona pak platí, že rozhoduje-li ve věci senát, o námitce podjatosti vůči asistentovi soudce rozhodne předseda senátu.

4. Nezávislost a nestrannost soudního rozhodování je klíčovou součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nestrannost osoby podílející se na rozhodovací činnosti soudu je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Rozhodující přitom je, zda lze obavy účastníka řízení považovat za objektivně odůvodněné, a v každém individuálním případě je třeba rozhodnout, zda vztah, o který jde, má takovou povahu a intenzitu, že by mohl nasvědčovat nedostatku nestrannosti (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef proti Maltě, č. 17056/06, bod 97 odůvodnění).

5. V posuzované věci nemůže být pojmově založena podjatost asistentky soudce JUDr. A. K., Ph.D., když ta se žádným způsobem na činění procesních úkonů, natož na jejím rozhodování, nepodílí. Věc ostatně ani nebyla jako soudci zpravodaji přidělena soudci Radovanu Suchánkovi, u něhož JUDr. A. K., Ph.D., jako asistentka působí.

6. Jak Ústavní soud zdůraznil již v usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 22/17 (bod 6 odůvodnění; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz), postavení asistenta soudce Ústavního soudu se odlišuje od postavení asistentů soudců obecných soudů, kteří mohou činit samostatné procesní úkony, včetně rozhodovacích úkonů (§ 36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích) v rozsahu, který je stanoven pro činnost vyšších soudních úředníků. V řízení před Ústavním soudem činí procesní úkony konkrétní soudce zpravodaj (ve věci sp. zn. IV. ÚS 1046/23 odlišný od soudce Radovana Suchánka), a to samostatně, svým jménem a postupem stanoveným zákonem o Ústavním soudu. V řízení o ústavní stížnosti věc projednává tříčlenný senát, přičemž nestrannost při projednávání a rozhodování věci Ústavním soudem je zaručena též neveřejným jednáním soudního senátu, a to bez přítomnosti dalších osob (včetně asistentů). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že není-li asistentka soudce součástí procesu projednávání a rozhodování věci, nelze ji usnesením z projednávání a rozhodování věci vyloučit, ale lze ji toliko vyloučit nebo nevyloučit z provádění úkonů v konkrétním řízení.

7. Předseda senátu proto podle § 38 odst. 2 ve spojení s § 36 odst. 1 a § 37 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že asistentka soudce JUDr. A. K., Ph.D., není vyloučena z provádění úkonů ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1046/23.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2023

JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatel vznáší vůči soudci i jeho asistentce JUDr. Aleně Kandalcové, Ph.D. námitku podjatosti odůvodněnou tím, že manžel této asistentky Mgr. P. K., Ph.D., LL.M. je obhájcem obžalovaného, který je v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkem.

2. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

3. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].

4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. Funkce ústavního soudce má zvláštní povahu, v rámci které jsou na osobu soudce kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v ustanovení čl. 84 Ústavy České republiky a na úrovni zákonné v od něj odvozeném § 4 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, který stanovuje neslučitelnost funkce ústavního soudce s jinou placenou funkcí nebo jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku, činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké. Na ústavní soudce jsou nadto kladeny značné nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti.

6. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům. Takový vztah Radovana Suchánka však dán nebyl a není.

7. Přípisem ze dne 3. 5. 2023 oznámil Radovan Suchánek předsedovi I. senátu, že Mgr. Pavla Kandalce, Ph.D., LL.M. zná v pouhé pracovní rovině z akademického prostředí jako člena Katedry ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity a necítí se být proto vůči němu podjatý (srov. mutatis mutandis usnesení sp. zn. III. ÚS 3694/13). Jeho asistentka se na vyřizování věci sp. zn. IV. ÚS 1046/23 nijak nepodílí, neboť tato věc mu nebyla přidělena jako soudci zpravodaji. Dále odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 11. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2754/17, podle něhož "poměr nikoliv přímo soudce, ale pouze jeho asistentky, která se na přípravě rozhodnutí v posuzované věci nijak nepodílí ani nepodílela, nevzbuzuje objektivní pochybnosti o jeho podjatosti".

8. Na základě výše uvedené argumentace proto III. senát Ústavního soudu, určený podle ustanovení § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2023 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje důvod podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Radovana Suchánka z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 1046/23.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2023

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu