IV. ÚS 1065/26

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením odmítl návrh stěžovatelky na zastavení insolvenčního řízení pro nedostatek podmínek řízení zahájeného na návrh insolvenčního navrhovatele (výrok I) a zamítl návrh dlužnice na zastavení insolvenčního řízení pro nedostatek podmínek řízení (výrok II).

3. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatelky i dlužnice odmítl podle § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť směřovala proti rozhodnutí, které má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, tedy rozhodnutí vydaného v rámci dohlédací činnosti [§ 10 a 11 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], proti němuž není podle § 91 insolvenčního zákona odvolání přípustné.

4. Stěžovatelka s rozhodnutími soudů nesouhlasí. Uvádí, že jako vdova po F. Ř., jehož správcem pozůstalosti je insolvenční navrhovatel, se dovolala neplatnosti jednání insolvenčního navrhovatele, a proto vzala jím podaný insolvenční návrh zpět a navrhla insolvenční řízení zastavit. Dále uvádí, že se zesnulým F. Ř. hospodařili v zákonném režimu společného jmění manželů, které jeho smrtí zaniklo, avšak není vypořádáno, a není patrno, které jeho části se stanou dědictvím. Je ovšem jisté, že pohledávka, kterou insolvenční navrhovatel uplatňuje vůči dlužnici a opírá o ni insolvenční návrh, spadá do společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že podání insolvenčního návrhu a přihlášení pohledávek představují zásadní dispozici, nemůže je správce pozůstalosti učinit sám, a proto nemá ani aktivní legitimaci k jejich podání.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když nepodala proti napadenému usnesení vrchního soudu žalobu pro zmatečnost.

6. Z § 7 insolvenčního zákona mimo jiné vyplývá, že nestanoví-li insolvenční zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení. Podle § 2 písm. b) insolvenčního zákona se insolvenčním soudem rozumí též soud, který rozhoduje o opravném prostředku v insolvenčním řízení. Ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. stanoví, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání.

7. Insolvenční zákon tak stěžovatelce nezapovídá podat žalobu pro zmatečnost. K žalobě pro zmatečnost insolvenční zákon odchylně od občanského soudního řádu pouze stanovuje, že se v řízení o této žalobě podané proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení nepoužije § 235 odst. 2 o. s. ř., a rozhodnutí, jímž bylo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v insolvenčním řízení, je účinné ode dne právní moci (§ 96 odst. 2 insolvenčního zákona). Zákon tedy poskytuje stěžovatelce proti napadenému usnesení vrchního soudu o odmítnutí odvolání procesní prostředek k ochraně jejích práv ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a to v podobě žaloby pro zmatečnost.

8. Podle stanoviska pléna ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.) je ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.

9. Z textu ústavní stížnosti, jejích příloh ani z insolvenčního rejstříku (dostupný na https://isir.justice.cz), do něhož Ústavní soud nahlédl, nevyplývá, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost podala. Stěžovatelka tedy všechny prostředky k ochraně svého práva nevyužila (srovnej taktéž v insolvenční věci vydané usnesení ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2140/21). Ústavní soud zároveň neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala stěžovatelčiny vlastní zájmy, což je předpokladem pro to, aby se jí za těchto okolností mohl zabývat věcně [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou takovou argumentaci ani neuvádí.

10. Z výše uvedených důvodů soudkyně zpravodajka odmítla ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka

Odůvodnění

1. Ústavní stížností ze dne 20. 4. 2026 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, a to pro porušení jejích základních práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle rozvrhu práce byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni zpravodajce Lucii Dolanské Bányaiové.

2. Dne 27. 4. 2026 soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová předložila podle § 9 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2026 (č. Org. 01/26) věc k rozhodnutí III. senátu s tím, že by mohly vzniknout pochybnosti o její nepodjatosti. K tomu uvedla, že v insolvenčním řízení, z něhož ústavní stížnost vzešla, vedlejšího účastníka JUDr. PhDr. D. Ř., MBA, zastupuje advokát Mgr. Dušan Sedláček, který působí v advokátní kanceláři, s níž spolupracuje její matka JUDr. Alena Bányaiová, CSc. Dále sdělila, že do této advokátní kanceláře Mgr. Dušan Sedláček nastoupil až po jejím odchodu na Ústavní soud a že vedlejší účastník nebyl v době jejího působení v advokátní kanceláři jejím klientem, jakož i to, že se s Mgr. D. S. zná osobně, neboť v letech 2000 až cca 2005 působili ve stejné advokátní kanceláři, a společensky se nadále několikrát do roka stýkají. Podjatou se však být necítí a k projednávané věci žádný vztah nemá.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je též soudce vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Podle § 38 odst. 1 věty druhé téhož zákona rozhoduje o vyloučení soudce jiný senát určený rozvrhem práce.

4. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny]. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v dané věci a objektivní kritérium o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. Podmínka § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zakládá vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze pro jeho skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže "lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti". Nejde tudíž pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k věci a k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti věci - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být [viz nález ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429)].

6. Z výše uvedeného neplyne, že by soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová měla nějaký vztah k posuzované věci nebo (vedlejším) účastníkům řízení, existuje zde určitý vztah k právnímu zástupci vedlejšího účastníka. Obecně platí, že předpokladem pro vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci je určitá intenzita takového poměru, jež je s to (z objektivního pohledu) zpochybnit schopnost soudce nestranně a nezávisle danou věc rozhodnout. Podle Ústavního soudu výše popsaný vztah (tedy bývalých kolegů, bez užší osobní vazby) takové intenzity nedosahuje, a tudíž zde pochybnosti o nepodjatosti jmenované soudkyně nevznikají.

7. Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci není dán důvod podle § 36 zákona o Ústavním soudu pro vyloučení soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1065/26.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu